Potřebovala jsem s ním mluvit. Ale nikde jsem ho nemohla zastihnout. Když jsem ho konečně zahlédla na chodbě, zdálo se mi, že se otočil na druhou stranu a zmizel.
To mě už vážně znepokojilo. Je na mě tolik naštvaný? Měla jsem mu zavolat a říct, že se plány změnily a víkend mám volný. Najednou jsem nevěděla, čeho jsem se tak bála. Toho, že se mnou chce strávit nějaký čas o samotě? Celá jsem se třásla nedočkavostí, abych mohla být s ním, a pak takhle zbaběle vycouvám. Byl čtvrtek večer, mohla jsem si balit věci na nadcházející víkend, a místo toho jsem stála u okna stejně jako všechny ty večery, kdy jsem na něj myslela a nemohla být s ním.
Zítra jsem mohla jet z práce rovnou za ním. Zazvonila bych u dveří. Po chvíli by se otevřely a on by stál v nich. Ta myšlenka byla překrásná. Vyskočila jsem od okna a začala se překotně oblékat. Ani jsem se nepodívala na hodiny rozhodnutá počkat na nejbližší autobus. Měla jsem štěstí a brzy jsem vystupovala před elektrárnou. Ještě nikdy jsem tady nebyla takhle pozdě. Bylo zvláštní dívat se na komín na pozadí noční oblohy. Bude tahle noc něčím výjimečná?
Přicházel svým klidným krokem, celý v bílém. Od toho prvního dne jsem ho v pracovním oblečení neviděla. Vypadal jako anděl. Ivan, můj anděl. Když mě zahlédnul, trochu se zarazil. Pokývnul muži v dozorně, který mi ho zavolal. V ruce držel cigaretu, roztržitě jí odklepal do popelníku u dveří.
„Co tady děláš?“
Nakoukla jsem za sklo, ale ten člověk už se díval do rozložených novin a nevěnoval nám pozornost.
„Chtěla jsem s tebou mluvit.“
Měl neklidný výraz. „Mám noční.“
„Já vím, proto jsem přišla sem.“
Rozhlédnul se a naposledy si potáhnul z cigarety. „Chceš jít dál?“
Přešlápla jsem.
„Připrav si doklady. Pokud sis je ovšem nezapomněla v kanceláři.“
Usmála jsem se. Narážel na naše první setkání. Konečně se i jemu zablýskly oči.
„Samozřejmě že ne, soudruhu inženýre.“
Odhodil cigaretu do popelníku a pokynul mi, abych se vydala za ním. V jeho kanceláři bylo napětí zase zpátky. Opřel se o stůl a já jsem se rozhlížela kolem. Panoval tady vzorný pořádek. Na stole bylo minimum věcí, na nízkém gauči byl pečlivě složený přehoz.
„Nezdržuji tě?“
Podíval se na hodiny na stěně.
„Ne, teď ne. Ale na návštěvu dneska není nejvhodnější čas.“ Sáhnul do kapsy.
„Dal bys mi cigaretu?“
Vytáhnul krabičku a z ní dvě cigarety. Obě zapálil a jednu mi podal. Opřela jsem se vedle něj.
„Ivane, chtěla bych ti něco říct.“
Díval se před sebe a přikývnul.
„Totiž, ten víkend…“
Potřebovala jsem, aby se na mě podíval. Sledovala jsem jeho profil, hladce oholenou tvář, tmavé obočí. Položila jsem na kraj bílého popelníku cigaretu, ze které jsem ani jednou nepotáhla. Pohladila jsem ho po rameni. Konečně se do mě zaklesnul jeho pohled. Jeho jindy modré oči byly v přítmí místnosti tmavé. Zvedla jsem ruku, abych se ho dotkla na tváři a přiblížila se k němu. V ten okamžik mě k sobě přitáhnul a políbil mě. Ruka mi zůstala viset někde mezi námi a on upustil cigaretu na zem.
Osmdesát tři minut po půlnoci předchozí kapitola
Autor: Jitka Králová, romantický zápisník
Foto: Pixabay
