Už svítalo, když konečně zazvonil telefon.
„Julie, sbal si věci a až přijde Katka, odjeďte spolu.“
„Cože? Kam? Ivane, co se stalo?“
„Všechno je pod kontrolou, ale odjeďte. Dám vědět babičce, že přijedete.“
„Proč? Já ti nerozumím!“
„Jenom na pár dní. Všichni říkají, že nic nehrozí, ale radši jeďte pryč.“
„Víš, že neumím řídit!“
„Ale máš řidičák, Katka ne. Odjeďte, prosím.“
„To neudělám, bez tebe nikam neodjedu. A nemůžu řídit takovou dálku, počkáme na tebe. Kdy se vrátíš?“
„Nevím, teď nemůžu odejít. Odjeďte. Přijedu za vámi, ale nejspíš bude všechno v pořádku a vy se za chvíli vrátíte.“
„To neudělám.“
„Julie, poslechni mě. Katka není úplně zdravá. A jestli ty chceš zdravá zůstat, tak do hodiny vypadnete z tohohle města, ano?“
„Okamžitě přijď!“
„Nemůžu. Běž se sbalit a jeďte.“
Telefon oněměl, položil sluchátko. Sesunula jsem se do křesla. Co mám teď dělat? Katka nepřišla. Zavolala z nemocnice během dopoledne, když už jsem byla docela vyděšená.
Kdyby se venku neprocházeli lidé a město by vypadalo jinak než každou normální sobotu, bylo by mi už nejspíš na omdlení.
„Ivan tam není?“
„Ne, je v elektrárně, něco se tam stalo.“
„Já vím, vozí nám sem od nich lidi.“
„Jak to, někdo byl zraněný? Ivan říkal, že je všechno v pořádku! Ale my dvě máme prý odjet.
“ Chvíli bylo ticho. „Několik hasičů a zaměstnanců elektrárny je ozářených.“
Zhrozila jsem se. „Co když se Ivanovi něco stalo?“
„To bych se dozvěděla. Opravdu chce, abychom odjely?!
„Ano. Ale já neumím dobře řídit. A bez Ivana prostě nepojedu.“
„Dobře, počkáme, co nám k tomu ještě řekne. Zavolám tam.“
„Nikdo to nebere, zkoušela jsem to už několikrát. Co ty, kdy přijdeš?“
„Zatím budu tady. Je tu spousta práce.“
Telefon zase oněměl a já už jsem si nedovedla představit, že tady ještě chvíli sama zůstanu. Oblékla jsem se a vyrazila ven mezi bezstarostné rodiny užívající si volného dne směrem k autobusové zastávce. Dojedu si pro něj.
Osmdesát tři minut po půlnoci předchozí kapitola
Autor: Jitka Králová, romantický zápisník
Foto: Денис Резник z Pixabay
