Ještě tu neděli odpoledne byla ve dvě hodiny nařízená evakuace celého Města. Se zvláštním klidem jsem si došla do své ubytovny pro co nejvíc věcí, které se vešly do mého cestovního kufru.
Měli jsme si zabalit osobní doklady, cennosti a oblečení a jídlo na tři dny, ale něco mi říkalo, že si musím dobře rozmyslet, co tady nechám. Pak jsem ještě jednou zašla do Ivanova bytu a čekala, jestli se s Katkou přece jenom neobjeví. Zalila jsem květiny, vypnula elektřinu a plyn a pak se posadila na balkoně. Snažila jsem se uložit si do paměti každý detail. Protější panelové domy, které někoho odpuzovaly, ale mě zvláštním způsobem uklidňovaly svou technickou přesností a dokonalou úhledností. Upravené trávníky a pár kvetoucích záhonů.
Dohlédla jsem i na kus ruského kola ze zábavního parku, který se měl v nejbližších dnech otevřít. Pohledu na elektrárnu, ze které stále stoupal dým, jsem se vyhýbala. Pak už na hlavní silnice začaly najíždět autobusy a moje poslední minuty tady končily. Ještě jsem zašla do Ivanova pokoje. Pohled mi padnul na malého modrého medvídka, který seděl mezi knihami na poličce nad postelí. Vzala jsem ho do ruky a rozhodla se vzít ho s sebou. Ta malá pošetilost mi bude připomínat, jak mě první večer Ivan provázel bytem a mě dojalo, že si zachoval něco z dětství.
Ještě jsem si naposledy přivoněla do jeho polštáře a byl čas jít. K autobusu nepřišli. Snad také odjedou rovnou z nemocnice. Ale jak se to dozvím? Jak mu asi je? Posadila jsem se na sedadlo za svou kamarádku Annu, byla tu s manželem a dětmi, vypadali spíš vzrušeně než vystrašeně.
Ptali se na Ivana. Než se autobus rozjel, Anna se na mě otočila a krátce mě objala.
„Bude v pořádku, uvidíš. Když je ona zdravotní sestra, určitě se nemusíš bát. A teď těch pár dní budeme společně.“
Vyjeli jsme směrem k Hlavnímu městu. Mohla jsem jet k rodičům, bylo by to mnohem blíž a věděla bych, co mě čeká. Ale ani jsem nezaváhala, když jsem nahlásila adresu napsanou Ivanovým rukopisem. Budu muset několikrát přestoupit a dojedeme až zítra.
Míjeli jsme lavičky, šňůry se stále pověšeným prádlem, odpadkové koše, dětské hřiště. Bývala bych chtěla vidět všechna místa, která jsem měla s městem spojená. Nedávno otevřenou kavárnu u řeky, fontánu na náměstí, kino, chladicí kanál u elektrárny, všechno, co bylo tak trochu moje. Všechno mi to připomínalo Ivana.
Svírala jsem v dlani modrého medvídka a druhou ruku jsem položila na okno, jako kdybych chtěla na chvíli zastínit jeho tvář, která byla na všech místech, na které tehdy padnul můj zrak. Na všech místech, které jsem ten den viděla naposled.
Osmdesát tři minut po půlnoci předchozí kapitola
Autor: Jitka Králová, romantický zápisník
Foto: Jose Antonio Alba Pixabay
