Když jsem jela druhý den jako vždycky do práce, napadlo mě, jak je dobře, že Roman pracuje přímo ve městě.
Každodenní společné dojíždění by mi nedopřálo tu chvíli klidu, kterou po ránu potřebuji. Teprve za týden to začalo mít daleko důležitější význam.
Seděla jsem u okna v zadní části autobusu a sundávala si rukavice. Autobus byl připravený k odjezdu, když k zadnímu vstupu přiběhnul muž v zelené čepici, vydupal schůdky, rozhlédnul se, přimhouřil oči a sednul si na volné místo vedle mě. Byl to on. Celý týden jsem ho podvědomě hledala a teď seděl vedle mě.
„Dobrý den.“
Vložila jsem si ruce do kapsy a snažila se potlačit začínající červeň ve tvářích.
„Dobrý den.“
Usmál se. Zhluboka dýchal a sundal si čepici, kterou si pak hodil do klína. Ucítila jsem při tom pohybu zvláštní vůni, směs kolínské vody a ještě něčeho jiného, známého. Roman byl celkem čistotný, ale stejně jsem z něj často cítila závan potu a motorového oleje. Poposedla jsem si, ale rozpaky se mi zahnat nepodařilo. Ucítila jsem vedle sebe pohyb.
„Nechodíte někdy náhodou pěšky? Nedávno jsem vás viděl.“
V ruce držel oloupanou mandarinku, a téměř polovinu si dal do pusy. Tak to jsem cítila. Jemnou vůni uplynulých Vánoc.
„V zimě moc ne, je to zdlouhavé. Naposledy před týdnem, a to jsem dost vymrzla.“
Zcela bezmyšlenkovitě jsem natáhla ruku a vzala si nabízený kousek ovoce. Přitom jsem přemýšlela, jestli v něm něco zachytilo zmínku o minulém týdnu. Uvědomila jsem si, že bych ho chtěla zaujmout tak, jako on mě. Ještě jsem nevěděla úplně proč, ale něco mi říkalo, že je tenhle okamžik příliš důležitý. Zbytek cesty však uběhnul příliš rychle a byl čas vystoupit do běžného dne.
Zvedli jsme se naráz a jemu spadla z klína na zem čepice. Oklepal jí a nenuceným pohybem si jí nasadil na hlavu. Ve dveřích mi dal přednost. U vchodu do budovy se měly naše cesty rozdělit. Chtěla jsem toho tolik vědět. Jestli se také tak těší na léto. Jestli ho baví jeho práce. Jestli někoho miluje. Místo toho jsem usilovně přemýšlela, jak se rozloučit.
„Dneska by mělo být teplo. Nešla byste se mnou odpoledne pěšky?“
Díval se mi do očí, ale já jsem pohled nevydržela a podívala se na jeho rty, na kterých se ještě před chvílí držela sladká ovocná šťáva. Zvedla jsem řasy.
„Ani nevím, jak se jmenujete.“
Usmál se a v očích se mu odráželo slabé lednové slunce. Jmenoval se Ivan a pracoval v elektrárně jako bezpečnostní technik.
Osmdesát tři minut po půlnoci předchozí kapitola
Autor: Jitka Králová, romantický zápisník
Foto: Pixabay
