Následující dny se proměnily v pustou šeď. Ten sladký neklid byl pryč, i teplo příjemného očekávání. Snažila jsem se utřídit myšlenky. Měl Ivan pravdu, když mi naznačil, že jsem myslela jenom na sebe?
Je pravda, že ode dne, kdy jsem ho poznala, jsem se příliš neohlížela na své okolí. Bylo mi jasné, že něco takového se děje jen výjimečně a nechtěla jsem to nijak ohrozit. Je tak těžké to pochopit? Měla jsem nechat jít svou první opravdovou lásku proto, že jsem měla závazek, který vzniknul za úplně jiných okolností?
Snad kdybych měla na všechno víc času, dala bych si svůj život včas do pořádku. Všechno by teď bylo jiné. Ale události mě předběhly a já jsem se nechala unést. Byla jsem neupřímná, když jsem se nechala políbit?
Přece jsem nemohla zničit něco, co sotva začalo. Možná si teď něco namlouvám, ale třeba není ještě všechno ztracené. Musím se ale pokusit udělat všechno. Mám možnost mu dokázat, na čem mi doopravdy záleží. Už jsem zvedala sluchátko telefonu, abych se nechala přepojit do jeho kanceláře, ale hned jsem ho zase položila. Tentokrát musím být doopravdy upřímná. Nejdřív si musím promluvit s Romanem.
Procházela jsem širokou ulicí mezi namrzlými stromy a keři. V pozdním odpoledni jsem potkávala jenom velmi málo lidí. Všichni pospíchali, aby byli brzy v teple. Já jsem mráz příliš nevnímala. Vracela jsem se od Romana. Zastihla jsem ho na recepci jeho ubytovny a zašli jsme do nejbližší otevřené kavárny. Mluvila jsem dlouho a na přeskáčku. Mluvila jsem o svém strachu z řízení aut, o svých prvních úspěšných zkouškách na škole, o dni, kdy jsem poprvé vystoupila z vlaku v tomto městě. Chtěla jsem, aby pochopil, že jsme si v mnohém podobní. Vážili jsme si toho, co pro nás udělali naši rodiče, vážili jsme si vzdělání a práce. Ale v jednom jsme byli rozdílní. Roman svého cíle dosáhnul a byl tak spokojený. Já jsem byla součástí jeho plánu, který se vydařil.
Kdyby se on bál řídit, tak by se o to už nepokoušel. Kdyby se mu někdy zalíbila jiná žena, nejspíš by ty pocity ignoroval. Protože i kdyby mu to připomnělo to, že je celý život s jednou ženou, kterou nikdy doopravdy nemiloval, bral by to jako daň za to, jak pohodlný má život.
Poslouchal mě poněkud udiveně, ale když jsem mu začala nesouvisle popisovat své představy o životě ve svém prvním vlastním bytě, o tapetách v obývacím pokoji, o prostírání, které bych si přinesla z domova a o ložnici, ve které bych chtěla usínat s někým, koho bych milovala, jeho pohled se změnil a zablesklo v něm poznání. Čekala jsem sliby a prosby, vyznávání, ujišťování. Ale Roman neměl důvod ke lži a na rozloučenou mi věnoval své pochopení.
Nevzpomínám si přesně, jak jsem se dostala domů. Pozdě večer jsem ještě vstala z postele a v noční košili se šla napít. Rozhrnula jsem závěsy na okně a naposledy se ohlédla do minulosti a myslela na Romana. Roman a Julie. Znělo to hezky, i mé vzpomínky zůstanou hezké.
V jednu chvíli se na silnici zaleskla světla projíždějícího automobilu. Vůz zastavil před ubytovnou a zůstal stát, aniž by vypnul motor. Bylo to nesmyslné, ale stejně jsem musela prudkostí té myšlenky zavřít oči. Mohl by to být on? Myslí na mě a napadlo ho zajet sem? Když jsem znovu otevřela oči, auto už bylo pryč. Zahleděla jsem se na okno, které zamlžil můj dech. Zvedla jsem ruku a napsala na něj jméno, které mi rozbušilo srdce. Ivan.
Osmdesát tři minut po půlnoci předchozí kapitola
Autor: Jitka Králová, romantický zápisník
Foto: Pexels
