Každou středu vám přinášíme povídku od Jitky Králové. Dnes začínáme publikovat její román, který napsala pro vás, své věrné čtenářky.
Duben 2019
V jedné ruce nesu tašku s nákupem, přes rameno druhé mám přehozenou kabelku. Zařezává se, je příliš těžká. Musím se doma podívat, jestli by z ní nešlo něco vyndat. Na nákupy mi stačí peněženka, klíče a telefon. A kapesník. Položím si tašku na nejbližší lavičku a otřu si pot, který mi vyrazil na krku a na čele. Na látkovém kapesníku zůstane stopa po pudru, složím ho a dám do kapsy kabátu, který je možná až příliš teplý na dnešní den.
Je hezky. Najednou není kam spěchat, posadím se a protáhnu si ztěžklé ruce. Je dopoledne, většina lidí je v práci. Chytnu se té myšlenky, jako kdyby to bylo něco, co jsem právě objevila, myšlenky, kterou si dovolím jenom jednou za čas. Můj syn je právě ve svém zaměstnání, sedí u počítače nebo je přímo v provozu, je pečlivý a svědomitý, jako jsem bývala já. A můj muž, který se mým mužem nikdy nestal, ale pro mě to bude vždycky můj muž, i přes všechno, co se stalo. U něj jsou moje představy mlhavější, je těžké dosáhnout na obraz toho, co dělá právě teď, nestačí natáhnout ruku, nestačí nic, a přitom tenkrát stačilo tak málo. Vytrvat.
Pak už nemám venku stání, popadnu všechny svoje věci a vydám se nejkratší cestou domů. Výtah už konečně funguje, přesto z něj vystoupím v mém třetím patře celá zadýchaná. Už jsem si zvykla na svůj krátký dech, na slabé nohy a ruce, na bledé skvrny nepravidelně rozmístěné po těle, jenom na jedno jsem si nezvykla, ačkoliv to trvá mnohem déle než těch několik fyzických nedostatků. Na život bez něj.
V předsíni si zuji boty, nezdržuji se žádným svlékáním, jenom odložím kabelku na botník a tašku na stůl v kuchyni. Otevírám dvířka sekretáře a mezi sešity v tvrdých deskách a volně složenými papíry nahmatám modrou obálku z průhledného plastu. Sednu si na zem, svírám tu obálku, kterou otevírám jenom občas, ale snad dnes, protože se necítím dobře, nebo proto, že se blíží konec dubna, bych mohla.
Posunu se po koberci a opřu se o křeslo. Na stolek vyndám fotografii, zacházím s ní opatrně, ačkoliv jí mám v několika provedeních a souborech v počítači. Přesto jí nemám nikde na očích, na nočním stolku, ve vitríně, v peněžence, dívám se na ní jenom ve chvílích jako je tahle, ve chvílích, kdy mi není nejlíp, ale zato se mi zdá, že to, po čem toužím, není tak nemožné.
Na fotografii jsem já a Ivan, drží mě kolem ramen a oba společně držíme Viktora. Dodnes se podivuji nad tím, jak přirozeně nám seděl na rukou. Nikdy jsem to s miminky neuměla, ale Viktor mi vklouznul do náruče, jako kdyby tam patřil odjakživa, a Ivan ho vždy choval se samozřejmostí, jakou bych od něj nečekala. Je to černobílá ateliérová fotografie, focení trvalo dlouho, ale stálo to za to. Já na ní vypadám tak, že bych o sobě dnes řekla, že jsem byla krásná, Viktor je na ní takový, jaký byl, hezké a hodné děťátko. Ivan má na ní šťastné oči, jaké jsem u něj tehdy vídala. Bohužel jsem je svým pohledem takové viděla jen málokdy, zřejmě jsem tehdy nikdy tak úplně neuvěřila tomu, že by i on mohl ve stejnou dobu prožívat tak neuvěřitelné štěstí jako já.
Od dubnové noci, která se stala rok před pořízením fotografie, jsem se snažila svoje pocity neanalyzovat, koneckonců není úplně normální cítit se pořád šťastně, vlastně ani spokojeně. Pud sebezáchovy nám dovoluje se většinu času cítit normálně, ale spokojenost je za odměnu. Dovoluje nám zapomínat to špatné. Ale to krásné? Někdy sama nevím. Jsem vděčná, za to, co jsem mohla prožít. Ale nebyly by mé pozdější roky radostnější, kdybych neprožila takovou ztrátu? Mám si schovávat těch pár předmětů, které mi připomínají, o co všechno jsem přišla? Těžko bych odmítla prožít to znovu, ale někdy cítím jako podvod, že nám život dovolí prožít štěstí, aby nám ho vzápětí vzal.
Autor: Jitka Králová, romantickyzapisnik.cz
Foto: Pixabay
