Z jakého důvodu mnoho z dobře zaopatřených lidí hledá pomoc, bere psychofarmaka, sebepoškozuje se a není spokojeno se svým životem?
Přemíra informací zvyšuje nejistotu
Zkusme se nyní zamyslet, kolik informací za den musíme přijmout. Množství informací, které se dostalo k našim předkům v 19. století během celého roku, je srovnatelné s množstvím, které se nyní dostane k nám za jediný den. Posloucháme rádio, pracujeme s internetem, díváme se na filmy, televizi, sledujeme zpravodajství, lidé okolo nás přicházejí s novinkami.
Některé informace cíleně vyhledáváme, ale je daleko více informací, které se objeví, aniž bychom je hledali a stáli o ně. Jsou prostě všude okolo nás. A jsou to informace, které neustále musíme třídit a hledat mezi nimi priority. Musíme odstraňovat podstatné od těch nepodstatných. To znamená, že náš mozek je neustále zaměstnán, a to aktivitou, která nepřináší nijaké objektivně pozorovatelné výsledky, a tedy ani subjektivní naplnění. Jsme jako v pohádce o Šípkové Růžence – i když stále sekáme do houští, objevují se další šlahouny, které utneme a vyroste deset dalších, což rozhodně energii a motivaci nepřidá, právě naopak.
Informace a děti
Ještě zůstaňme u přemíry informací, protože s nimi souvisí jejich velmi jednoduchá dostupnost. To je na jednu stranu dobře, ale přestává to být výhoda, když si uvědomíme, kolik neadekvátních informací, které proto, aby se staly pochopitelné, potřebují další vysvětlení nebo dobré načasování, se dostává k našim dětem? Kolik informací zachytíme, abychom je správně dovysvětlili, a kolik z těchto informací vyvolá u našich dětí noční můry, protože jim nerozumí? A my si klestíme cestu trním, a navíc musíme periferně pozorovat a zasahovat na cestách našich dětí.
Věci, které měly ulehčit práci, nám nyní berou více času
Je naší přirozeností, že si věci snažíme ulehčit. Mnohdy však paradoxně dochází k úplnému opaku. Vezměme si například e-maily. Jak je to perfektní, když můžeme napsat kamarádovi, aniž bychom museli vytahovat papír, tužku, hledat obálku, nadepsat adresu, napsat samotný dopis a pak dojít na poštu. Ano, je to velká úspora času, ale tím, že je to tak jednoduché, tak píšeme a dostáváme daleko více informací, než bychom psali a dostávali v dopisech. Informace pak zase musíme třídit, zpracovávat a odpovídat. A opět houští narůstá.
Tlak médií, co by se mělo
Díky médiím máme větší přehled. Ale zase je tu něco za něco. Právě kvůli velkým titulkům v novinách, pořadům v televizi, rozhovorům na internetu, kdy se akcentují určitá témata, ale také skrze diskuze pod články či na sociálních sítích, se vytváří nová pseudorealita. Lidé se sami sobě zdají divní, když se netrápí, když nepociťují, že by patřili do nějaké minority.
A diktát pokračuje dál v tom, jak by měl vypadat náš dům, naše auto, náš mobil, náš pes. Co bychom měli nosit, abychom nevypadali jako outsideři. Jak by měly vypadat naše děti, co by měly všechno zvládat a umět. Pokud se necháme tímto strhnout, začne nekonečný kolotoč, že takto nevypadáme a nežijeme. Toužíme po věcech, které když získáme, zjistíme, že z nich nemáme takovou radost, jelikož nesplňují naše kritéria nebo nefungují, jak jsme si vysnili. Nějak nejsme nikdy s ničím úplně spokojeni. Neprožíváme věci teď a tady, ale myslíme na to, co bude, až něco získáme či uděláme.
Rychlost změn a nejistá budoucnost
A v neposlední řadě s velkým množstvím informací souvisí i velké množství změn. To, co platilo včera, prostě dnes už platit nemusí. Každý člověk potřebuje určitou míru jistoty a bezpečí, a každá změna je útokem na tyto potřeby. Mnohdy jsou změny ku prospěchu, a bylo by naivní si myslet, že život by se beze změn obešel, ale když je změn na jedince příliš, nejistota narůstá, napětí stoupá, a pak může nastat zkrat v podobě útěků, agrese, autoagrese, a to se vše projeví dříve či později na našem fyzickém i duševním zdraví.
„Někteří lidé se ztrácejí v množství informací, zaručených internetových rad, které ale v jejich životě moc nefungují, a proto upadají do beznaděje. Jsou unaveni a nemají sílu hledat řešení – přetlak řeší berličkami, které se dřív nebo později stávají problémem,“ říká ředitelka Hana Regnerová, ředitelka Modré linky.
A co na závěr?
Sledujme dění okolo sebe, nechejme se inspirovat, ale zkusme se vyhnout srovnávání. Snažme se žít svůj vlastní život a nenapodobujme nereálné tužby a sny, nechtějme být dokonalý. A zkusme třídit informace, tak jako mnozí z nás už umí třídit odpad, jen tak se můžeme vyhnout zahlcení. A pokud nás opravdu něco trápí, svěřme se blízkým, přátelům anebo odborníkům. Na trápení nemusíme být sami.
Připravila: Katka Soušková
