Dnes pro vás máme další povídku od Annie D. Fox.
Další z neuvěřitelně vykonstruovaných příběhů od Adele a Federika začal tím, že jsem dostala v jeden den dva doporučené dopisy.
První dopis bylo předvolání k soudu, žaloba Federikovy maminky, Andyho babičky z Itálie, ve věci bránění jí v kontaktu s vnukem. Ten druhý doporučený dopis z Odboru sociálně právní ochrany dětí, podepsaný paní Vlasákovou, bylo předvolání našeho syna k výpovědi.
Stála jsem naprosto omráčená a pročítala si oba dopisy znovu a znovu. Nechápala jsem, jaké bránění v kontaktu, protože celých třináct let po rozvodu jsem ani jedinkrát nevytvořila situaci, která by s tímto tématem měla něco společného.
Co se týká zmíněného Odboru, vůbec jsem netušila, že existuje. Předvolání našeho syna bylo směřováno na den, kdy pobýval během jarních prázdnin právě u této babičky v Itálii.
Rozhodla jsem se nejdřív do úřadu zavolat a sdělit jim, že Andy není v republice. Na druhém konci se ozvala paní Vlasáková a celkem rychle mi řekla, že je již s panem Federikem domluvena a že termín výslechu posunuli na den, kdy má Andy přiletět z Itálie. Zarazil mě až příliš odměřený a odmítavý tón hlasu, jakým se mnou mluvila, a tak jsem ji požádala, zda by si na mě našla chvíli druhý den, já bych přijela, promluvily bychom si spolu a vše vyjasnily.
Když jsem vešla do její kanceláře, celkem stroze se se mnou pozdravila.
„Tady mám celou složku na vás a vašeho syna, ve které je během půl roku dvanáct dopisů od pana Federika, jaká jste matka, a jak se k Andymu chováte. Všechno bude projednáno na soudu za čtrnáct dní.“
Zaskočena jsem stála a přemýšlela, co že se to za půl roku stalo a o čem vlastně Federik v jakýchsi dopisech píše. Na nic podstatného jsem si nevzpomněla, a proto jsem požádala paní Vlasákovou, zda bych mohla do spisu nahlédnout a vyjádřit se.
„Ne, nemůžete, zatím sbíráme důkazní materiál. Váš syn bude v kauze bránění kontaktu s babičkou vyslechnut a celá tato složka se předá soudu.“
Pořád jsem nemohla uvěřit tomu, co se tady děje. Po chvilce jsem si to v hlavě srovnala.
„Paní Vlasáková, pokud se tady půl roku sbírá jakýsi důkazní materiál ohledně mého syna a mé osoby, jak je možné, že jste mě během té doby ani jednou nekontaktovala a nepokusila jste se dát mi možnost vyjádřit se? Mohla jste k nám domů kdykoliv přijet a podívat se, v jakých podmínkách Andy se mnou žije. Jak můžete někoho soudit, aniž byste měla názor obou stran? Trvám na tom, že chci nahlédnout do spisu.“
Opět trošku naivně jsem očekávala, že jí něco dojde a třeba se omluví. Ale ona byla tak zpracovaná, že si obhajobu Federika vzala jako životní poslání. Celá bledá ke mně pronesla, že mi do spisu nedovolí nahlédnout. Vyzařovalo z ní, že „Federikovu pravdu“ bude bránit třeba vlastním tělem.
Samozřejmě mnou lomcovala zlost, protože to je přirozená reakce, když se cítíme bezmocní. To ale paní Vlasáková nevěděla, že má proti sobě matku lvici, která jde bránit své dítě. Nějak vnitřně jsem si byla jistá, že určitě do toho spisu nahlédnout můžu, jenom jsem se nevyznala v zákonech a v právu.
Stála jsem tam a vymýšlela v hlavě rychlé řešení, co s tím. Vyšla jsem z kanceláře, procházela chodbou a hledala na jmenovkách vedoucí tohoto odboru. V duchu jsem se modlila, abych se setkala s rozumnější osobou a aby mi bylo v rámci aktuálních možností pomoženo.
Zaklepala jsem a vešla. Paní vedoucí měla právě pár minutek čas před nějakým jednáním, tak jsem jí v rychlosti popsala, co se mi teď stalo. Zvedla se a šla se mnou za paní Vlasákovou. Výsledkem bylo, že jsem si na druhý den musela rezervovat u paní Vlasákové čas na prohlédnutí spisu, protože nyní je prý zavalena prací a nemůže se mi věnovat. Bylo to sice malé vítězství, ale bylo to vítězství.
Pokračování příště.
Povídku najdete v knize Pohádky mého života.
Více informací na www.pohadkymehozivota.cz.
Autor: Annie D. Fox
Obrázek: Pixabay
