Pod hladinou Lipna leží pozůstatky Dolní Vltavice, vesnice, která měla kostel, školu i hřbitov. Ve svém novém románu Vltavice se Jan Štifter vrací k místu, které zmizelo z mapy, ale z paměti lidí nikoli. Ve dvou časových rovinách vypráví příběh o domově, který lze ztratit, ale jen těžko zapomenout.
Hladina Lipna dnes působí klidně. Pod jejím povrchem ale zůstává ukrytý svět, který kdysi žil vlastním životem. Dolní Vltavice měla kostel, školu i hřbitov a po generace byla domovem lidí, jejichž životy zásadně proměnily dějiny 20. století. Po vzniku lipenské přehrady obec zmizela pod vodou. Vltavice Jana Štiftera se ptá, co se stane s člověkem, když přijde nejen o místo, kde žije, ale i o svět, ke kterému patřil.
O knize
Román propojuje dvě časové roviny. Desetiletý Dor za zamřížovaným oknem vykřikuje, že tu jednou budou plavat ryby. O více než sto let později se šedesátiletá Ema odmítá smířit s tím, že vltavická minulost má zůstat pohřbená pod hladinou. Její cesta zpět k minulosti postupně odhaluje příběhy lidí, jejich vztahy i to, co v nich zanechaly velké dějiny.
Vltavice není jen románem o zaniklé obci. Je příběhem o domově, paměti a ztrátě, ale také o tom, co všechno dokáže přežít, i když samotné místo zmizí. Štifter se vrací k lidem, které dějiny často nechávají stranou. K těm, kteří se museli přizpůsobit politickým změnám, opustit své domovy, přijmout ztráty a začít znovu. Velké dějiny se v románu neodehrávají na stránkách učebnic, ale v kuchyních, rodinách a vztazích. Jejich dopad se propisuje do každodenních rozhodnutí i do toho, co si lidé dokážou nebo nedokážou odpustit.
Jedním z hlavních motivů knihy je krajina. Vltavice připomíná, že místo není jen soubor domů a ulic. Je tvořeno také vzpomínkami, vztahy, příběhy a lidmi, kteří v něm žili. Když zmizí domy, nemusí zmizet jejich význam.
Lipensko
Právě Lipensko se stává jedním z hlavních „postav“ románu. Krajina, kterou dnes známe především jako oblíbenou rekreační oblast, v sobě ukrývá stopy minulosti a příběhy lidí, jejichž svět změnila výstavba přehrady. Pod hladinou zůstávají nejen pozůstatky původní obce, ale také otázky, které se vracejí s každou další generací.
Propojení dvou časových rovin umožňuje sledovat, jak se mění lidé, krajina i způsob, jakým se na minulost díváme. To, co bylo pro jednu generaci definitivní ztrátou, může pro další představovat otázku, kterou je třeba znovu otevřít.
V centru příběhu stojí také láska, závist a křehká lidská blízkost. Ani velké dějiny totiž nedokážou změnit základní lidskou potřebu někam patřit. A voda, která dokáže překrýt celé město, nedokáže utopit všechno. Některé příběhy pouze na čas umlčí.
Jan Štifter patří k českým autorům, kteří ve své tvorbě dlouhodobě pracují s pamětí místa, rodinnou historií a příběhy lidí poznamenaných dějinami. Jeho knihy se často vracejí do jižních Čech a k místům, jejichž minulost se promítá do současnosti. Ve Vltavici propojuje historický příběh konkrétního místa s univerzální otázkou: Co zůstává z našeho domova, když už fyzicky neexistuje?
Připravila: Martina Vydrová
