Cestovatelka a spisovatelka Hana Hindráková nedávno slavnostně pokřtila svůj nový román Dobrovolnice, který se z větší části odehrává v Keni. A protože v této zemi také vícekrát pobývala, optali jsme se:
Co vás do Keni přivedlo a proč se tam stále vracíte?
Do Keni jsem se poprvé dostala v roce 2005 jako dobrovolník neziskové organizace. Později, v roce 2008, jsem se rozhodla založit vlastní organizaci Fair, o.s. a do Keni jsem vyjela v dalších letech ještě třikrát. Pokaždé jsem tam strávila asi měsíc. V současné době se naše organizace zaměřuje na podporu lidí v chudinských čtvrtích – například pořádáme šicí kurz ve slumu Kibera. Letos plánujeme rozšířit projekty i na keňský venkov, abychom přispěli ke snížení migrace venkovských obyvatel do nairobských chudinských čtvrtí.
A jak jste se dostala k práci spisovatelky?
Psaní mě bavilo odjakživa. Díky cestám do Keni jsem měla spoustu zážitků, o kterých jsem si říkala, že by bylo dobré nějak je „uplatnit”. A rovněž jsem tam poznala několik úžasných lidí, jejichž příběh by vydal na knihu. Tak jsem se pustila do románu Karibu Keňa s podtitulem Láska v ohrožení voodoo, v němž jsem použila některé ze svých zážitků, i do románu Děti nikoho – inspirací byl příběh mého kamaráda Davida z Keni. A v Dobrovolnici jsem opět uplatnila svoje zkušenosti z dobrovolnické práce.
Můžete nám, kteří jsme nikdy nebyli v Africe, natož v Keni, říct, v čem je zajímavá pro turisty?
Spoustou národních parků s divokými zvířaty (nejznámějším a nejvíce navštěvovaným parkem je Masai Mara, který se nachází na jihozápadě Keni), krásnými plážemi na východním pobřeží u letoviska Mombasa a turisty určitě přitahuje i exotika a exotičtí obyvatelé – zejména Masajové, kteří se stali symbolem kmenové Keni.
Pokud byste se tam chtěli vydat, před cestou se doporučuje očkování proti žluté zimnici, žloutence A+B, břišnímu tyfu, meningitidě a mimo pobyt v Nairobi také antimalarická profylaxe. A nezapomeňte, že vodu byste měli pít balenou nebo převařenou.
A čím je tato země zajímavá pro vás?
Mně se na Keni strašně moc líbí vůně a barvy, milí lidé a celkově pohoda, která tam vládne. Možná to bude znít jako klišé, ale v Africe je všechno daleko barevnější a voňavější než v Evropě, lidé se tu nestresují budoucností, žijí ze dne na den a i přes těžké životní podmínky se víc usmívají.
Co vás tam nejvíce překvapilo?
Při první cestě mě zaskočila chudoba; když nás spolupracovníci vzali do chudinské čtvrti Kibera. Před cestou jsem sice viděla fotografie i videa ze slumů, ale skutečnost byla daleko horší. Na to se člověk nedokáže připravit.
My jsme zvyklí na lecjaké vymoženosti, které považujeme za samozřejmost. Co v Keni není tak samozřejmé jako u nás?
Například místní doprava nemá žádný jízdní řád. Dopravní prostředek se prostě rozjede, až se zcela naplní. Někdy můžete čekat i tři hodiny. Také u schůzek s lidmi musíte počítat s časovou rezervou. Místní většinou chodili asi o hodinu pozdě. Prostě hakuna matata – nic není problém. Taková je Afrika a africký čas.
Jak se k sobě chovají muži a ženy?
Žena nemá v Keni příliš velkou hodnotu a ženy také dělají všechnu práci.
Stále se bavíme o Keni, přestože jste procestovala více zemí. Proč je vám tak blízká?
Byla jsem například v Nepálu, na Novém Zélandu, v Argentině, Chile, na Kapverdských ostrovech… Keňa je však země, do které se pořád vracím, mám ji pod kůží a nejlépe ji znám. I proto jsou s ní spjaté moje knihy.
Text: Marcela
Foto: archiv Hany Hindrákové
18. 2. 2014
