Spisovatelka Jana Poncarová, která se inspiruje skutečnými událostmi a opírá se o rešerše a rozhovory s pamětníky, není českým čtenářům neznámá. Debutovala v roce 2018 románem Podbrdské ženy a její druhý román Eugenie získal v roce 2020 Cenu čtenářů České knihy. Je také autorkou titulů Alžběta a Nina, Cyklistka.
Její zatím poslední román Herečka: Múza první republiky nás zavede do vily vysoce postavené pražské rodiny, kde vyrůstá vedle své starší sestry Milady desetiletá Jarmila. Už tehdy ví, že chce být herečkou. Je krátce po válce a Jarinka, jak ji říkají, zkouší první role v ochotnickém souboru. Divadlo ji uchvátilo a rozhodne se žít jen pro něj. Ač úspěšná a oblíbená, trápí ji neustálé pochyby. Pochyby nejen o tom, zda je možné skloubit lásku k divadlu s předpokládanou rolí manželky, ale především pochyby o vlastních kvalitách, talentu.
Díky deníkům, které si Jarmila Horáková psala a které po její smrti vydal Jiří Frejka, nám o Jarčině životních meznících, touhách, trápeních i divadelním úspěchu ve druhé časové linii románu vypráví Olga, bývalá herečka, Jarmilina vrstevnice. Spisovatelka Olga Barényi se rozhodne o již zesnulé Jarince napsat divadelní hru. Tato retrospektiva ze 40. let není pro čtenáře tak strhující jako autenticita let dvacátých, přesto jsou zde silné lyrické momenty, například když se ve vzpomínkách Olga s Jarinkou srovnává, dovolává se jí, obdivuje ji, ale také lituje.
Autorka pracuje s dobovými materiály i s vydanými deníky, výborně zachycuje tvůrčí nadšení mladých umělců Devětsilu, jejich poetiku, touhu po novém divadle, setkávání v kavárně i procházky večerní Prahou. Jarmila Horáková se stává i přes své věčné pochyby o tom, zda je dost dobrá, ikonou nově vzniklého Osvobozeného divadla a dočká se i svého vysněného snu, angažmá v Národním divadle.
Kniha si zaslouží pozornost jednak pro svou čtivost, jednak jako zdařilé vylíčení vnitřních pocitů jak Jarinky, tak Olgy, ale lze ji vnímat také jako hold avantgardě, jako vzpomínku nejen na herečku samotnou, ale také na mladé básníky Seiferta, Nezvala, kritika a teoretika Teigeho a na Jiřího Frejku, režiséra a zakladatele Osvobozeného divadla, který byl hereččiným nejbližším přítelem. V románu nenajdeme výrazné dějové zvraty, přesto se jisté gradace dočkáme, především v pasážích, kdy je řeč o uměleckém a tvůrčím životě Jarmily Horákové.
Čtenářsky cenné je především ztvárnění vnitřních stavů a pocitů hlavní postavy, jejích tužeb a obrovského odhodlání jít si za svým snem. Kniha může být zároveň inspirací pro další poznávání poetické doby 20. let minulého století. Ačkoli totiž víme, jak život Jarmily Horákové končí, nebylo zdaleka řečeno vše. Jana Poncarová, jako zkušená autorka, nechává některá místa neodhalená, věty nevyřčeny, osudy neuzavřeny. Rozhodně je zde prostor i pro naši fantazii.
Připravila: PhDr. Lenka Palkovská, Ph.D.
