Blogy

Povídka na mezizenami.cz: Důvěřivá 4. díl

Dvoje dveře. Jedny do předpokoje, jedny sem do naší kanceláře. I přes dvoje zavřené dveře slyším kroky z chodby.

Zvednu se z pohovky, abych šla pootevřít okno. Jde to ztěžka, celé léto běžela klimatizace a okna se téměř neotevírala. Konečně se rám s trhnutím odlepí od druhého a dovnitř vnikne večerní vzduch a šumění stromů z atria. Nechci myslet na občasné kroky na chodbě. Chci si představovat, že jsem někde jinde. V chatě uprostřed lesů. V prosluněném pokoji na břehu moře. 

Pohovka zavrzá a za chvíli mám jeho ruce kolem pasu. Dívám se z okna a zavřu oči. Přitiskne rty na moje nahé rameno. Ne, nechci být nikde jinde. Chci být právě tady a teď. Nechám se za ruku odvést zpátky ke gauči. Je tu málo místa, snažím se posunout co nejvíc ke zdi, ležíme na boku proti sobě. Dá si vlasy za ucho a pohladí mě po tváři. 

Vyhodil z práce to děvče, se kterým jsem včera mluvila. Měla výpověď na stole, když přišla ráno do práce. Potkala jsem jí celou uslzenou na toaletách. Dívám se mu do očí, je šero, ale vidím každou skvrnku na jeho obličeji, každou vrásku. Dotknu se ho na spánku, jako kdybych chtěla setřít prach, který se tam roky usazoval, jako kdybych mohla vyhladit všechny nerovnosti, až by byla jeho pokožka hladká a oči by z ní svítily ještě víc. 

Jako kdybych mohla setřít to, co mi o něm řekla. Přejedu mu prstem po rtech. Jako kdybych mohla setřít to, co včera řekl on. Proč nejsme jenom my dva v tomhle objetí, ve svém vlastním světě, kde slova nic neznamenají, kde stačí důvěřovat tomu, co cítím? Bylo by to krásné. 

Podívám se přes jeho siluetu kolem sebe. Hnědé závěsy. Černobílý obraz na stěně. Umyvadlo. Stoly a židle. Klíč v zámku. Dvoje boty. Kabelka a kufřík. Jeho stín na zemi zakrývající naše oblečení. A kolem toho čas, který patří jenom nám. Je to přece jenom krásné. 

KONEC

Autor: Jitka Králová, romantickyzapisnik.cz
Foto: Pexels


Diskuze: příspěvků