Tváří se mu mihne stín. Vypadá smutně? Co se mu asi stalo, že potřebuje vysvětlit něco někomu, komu kdysi nestál ani za pár slov?
„Nech si to vysvětlit. Je to složitý. Nešlo to tenkrát jinak.“
„To nemyslíš vážně! Nechal jsi mě bez jedinýho slova. Víš, jak mi bylo? Běž, už je to pryč. Nechci o tom mluvit.“ Znovu zvednu ruku a hledám správný klíč.
„Vyslechni mě, prosím. Bylo to pro mě hrozný. A strašně mi chybíš, já…“
„Nech toho. Už jsem se s tím vyrovnala a ty už mi nemáš co říct. Běž, jsem unavená a chci jít spát.“
Snaží se mě chytit za ruku. „Tak se sejdeme jindy. Třeba hned zítra. Zajdeme na večeři a já ti všechno vysvětlím. No tak, dej mi šanci to vysvětlit!“
Podívám se na něj. Vypadá opravdu zoufale. Něco ve mně klesne hluboko pod zem. Kdyby věděl, jak bylo mně. Jak mi pořád ještě někdy je. Otevřu dveře. „Uvidíme.“ A nechám dveře za sebou zabouchnout.
Další ráno. Další paprsky světla na podlaze, ostře mířící až na zeď. Dneska nemyslím na nic. Není potřeba mít pořád těžkou hlavu. V tramvaji si čtu příchozí smsky. Jedna od mámy, kde vězím. Jeden nepřijatý hovor od Kryštofa z dnešního rána. Zamknu telefon, tady telefonovat nebudu.
Tramvaj zastavila, cestující se hrnou dovnitř a ven. Pak zahlédnu známou postavu. Je to právě Kryštof. Vesele rozkládá rukama a vypráví něco mladé dívce s dlouhými černými vlasy. Než se tramvaj rozjede, stačím zahlédnout, že ji zeširoka obejmul. Černé vlasy mu zakryly obličej. Přemýšlím, co cítím. Zmatek? Zklamání? Ne, nedávno jsem si řekla, že už toho bylo dost. Nenechám se tím ovládat. Napřed zjistím, co to mělo znamenat.
Jakmile se vrátím domů, sednu si ke stolu a dám vytočit číslo. Nasadím veselý tón.
„Ahoj!“
„Ahoj, zlato, ty jsi teprve vstala? Jak se máš?“
„Dobře. Před chvílí jsem tě viděla.“
„Jo? A kde?“
„Jela jsem si pro něco k mámě a viděla jsem tě na náměstí. S nějakou slečnou.“
„Jo, jo, to byla moje kamarádka. Poslyš, můžeme jít do toho bazénu trochu později? Třeba až kolem pátý?“
„Dobře, proč ne.“
„Tak zatím pa. A pusu posílám!“
Položím telefon na stůl. Než se stačím pokusit rozehnat další nepříjemné myšlenky, telefon se rozezvoní znovu. Podívám se na jméno volajícího. Telefonát, na který jsem čekala čtyři měsíce. Položím si hlavu na stůl. V tu chvíli mám chuť se nad vším rozesmát. Skoro lehkomyslně.
KONEC
Autor: Jitka Králová, romantickyzapisnik.cz
Foto: Pexels
