Blogy

Povídka na mezizenami.cz: Lehkomyslná

To ráno poprvé ucítím vztek. Dívám se na svou tvář v zrcadle, na ty tmavé kruhy pod očima, na bledé suché rty.

Vypadám jako nemocná a taky se tak cítím. Špatně spím, budím se bez nálady, žaludek mám jako na vodě. Vyhýbám se lidem a z práce chodím rovnou domů. A to všechno kvůli jednomu chlapovi. 

Umyju si obličej studenou vodou, usuším se ručníkem a ten vztekle odhodím. Mám toho dost, takhle by to nešlo. 

Samozřejmě to nejde hned. Po dlouhé době se do práce pečlivěji nalíčím a vyberu si něco hezkého na sebe. Snažím se na všechny usmívat. Ta snaha mě ale tak vyčerpá, že večer padnu do postele jako zabitá. Ale už to je úspěch. Každý další den je lepší. Až ke mně za pár dní přijde pár kolegů, stoupnou si v kanceláři kolem mého počítače a dívají se na mě. Otočím se na židli, pohled na jejich výrazy mě pobaví. Evidentně něco chystají. 

„Co se děje?“ 

„Tak co, budeš už zase normální?“ 

Musím se zasmát a protáhnu se. Protřepu si ještě prsty na rukou a znovu se na ně podívám. Dvě dívky, tři muži. 

„Tak co na mě chystáte?“ 

Konečně se začnou postupně usmívat. „Je pátek. Jdeme rachotit a ty jdeš s náma!“ 

„Dobře, v kolik?“ „Jdeme rovnou, ať se nám někam neztratíš. Zajdeme si někam na jídlo a pak půjdeme někam dělat ostudu jako slušný lidi.“ 

Začínám se těšit. 

Jedu taxíkem domů a usmívám se. Byl to nejhezčí večer za poslední dobu. Nejlepší jídlo za poslední týdny, největší zábava za neskutečně dlouhou dobu. Šli jsme do klubu, neustále si připíjeli a pak jsme šli tancovat, i když jsem tomu předem nevěřila. Prováděli jsme takové kreace, že jsem se musela bez ustání smát. A pak se stalo ještě něco báječného. 

Když jsem si šla celá rozesmátá objednat k baru další pití, přistoupil ke mně mladík tak v mém věku. Připadal mi povědomý. A taky to nebyla náhoda. Byl to kluk, který chodil na základní škole o dvě třídy níž a pamatoval si mě ze školní soutěže. Taky jsem si ho matně pamatovala, protože mi už tenkrát připadal mimořádně hezký. 

Hezký je pořád. Tytéž průzračně modré oči, husté hnědé vlasy a rošťácký úsměv. Dlouho jsme si povídali a než jsme se rozešli, řekl si o moje číslo, abychom si brzy mohli všechno dopovědět. 

Auto jede pomalu ulicemi, okna smáčí déšť a je špatně vidět. Držím v ruce telefon a projíždím fotky z večera. Zastavíme na křižovatce a úsměv mi spadne někam do klína. Na vedlejší silnici jsem zahlédla jeho auto. Zavřu oči a konečně si přiznám to, na co se snažím celý večer nemyslet. Chtěla bych být s ním. Chtěla bych, aby seděl vedle mě, právě teď, držel mě za ruku a jel se mnou domů. Ta bolest je ještě intenzivnější než jindy. Pocítím takový příval nespravedlnosti, že se div nerozkřičím. Proč, proč se zrovna já musím takhle cítit?! 

Pokračování příště

Autor: Jitka Králová, romantickyzapisnik.cz

Foto: Pexels


Diskuze: příspěvků