Blogy

Povídka na mezizenami.cz: Přesvědčivá

Jsme na místě. Všechny věci jsou vybalené, ještě je třeba postavit stany. Kolegové mi slíbili, že se o to postarají. Já mám za úkol zajít na misii.

Jdu prašnou cestou k větší budově obehnané zídkou. Je krásný soumrak. Je teplo a nádherně to tu voní. Už dlouho jsem se necítila tak dobře. Vyjdu po schodech a než dojdu k domu, odněkud se vynoří vysoký muž. S úsměvem mu vyjdu vstříc a chci se mu představit. On vztekle rázuje směrem ke mně. 

„Vím, kdo jste. Chtěl bych vás poprosit, abyste mě do toho nezatahovali. Pokud po mně nebudete nic chtít, nebudu vám vaše šlechetné počínání ztěžovat. Nashle.“ 

Jsem jako po zasažení proudem. Přemýšlím, jestli se mnou někdo, kdo by mě neznal, mluvil s takovým opovržením. 

Do tábora dojdu jako zbitý pes. Ostatní samozřejmě vyzvídají, co se mi přihodilo. Diví se, ale vidím, že mají co dělat, aby se nahlas nesmáli. Brzy mi to dojde. Omlouvají se mi s tím, že nečekali, že by okamžitě vyjel i na takovou jemnou bytost. Martin, kterého bych snad jediného brala jako přítele, mě utěšuje, že se s ním už víckrát nemusím setkat, když nebudeme dělat problémy a budu se mu vyhýbat. 

Konečně den končí a já si můžu jít lehnout. Ležím ve svém stanu a přemýšlím, jestli nemůžu usnout kvůli tvrdé zemi, nezvyklým zvukům zvenku nebo představě, že bych toho muže už nikdy nemusela vidět, aniž bych ho přesvědčila, že za něco stojím. 

Ráno je příjemné a já se navzdory krátkému spánku cítím plná energie. Pouštíme se do práce. Natáčíme celý den, máme na to jenom týden, takže musíme postupovat rychle. Po večeři jsme už všichni velmi unavení, ale ještě dlouho diskutujeme o práci a plánech na druhý den. Snad díky tomu usnu hned, jak se uložím. 

Další ráno se chci umýt. Martin se mnou jde k řece. Musíme se prodírat hustým borovicovým hájem zarostlým křovím, než tam dojdeme, mám poškrábané ruce i nohy. Mytí v řece je ale docela romantické. Vzdálím se od žen z vesnice, které tu nabírají vodu do kanystrů, odeženu Michala a nořím se do vlažné vody. 

Příjemný pocit vyprchá na zpáteční cestě, protože se za jedním stromem najednou vynoří ten vzteklý muž. Jsem připravená ho ignorovat, ale on mě k mému překvapení pozdraví. Zaraženě odpovím. Několikrát se po něm pak otočím, ale les je tak hustý, že na něj už brzy nedohlédnu. Než dojdu ke stanu, tak mě napadne, že ani nevím, jak se jmenuje. 

Večer se zeptám Martina. 

„Je to Antonio.“

Zkusím to vyslovit. A něco se stane.

Pokračování příště

Přesvědčivá 1. díl

Autor: Jitka Králová, romantickyzapisnik.cz
Foto: Pexels


Diskuze: příspěvků