Blogy

Povídka z mezizenami.cz: Nerozhodná 3. díl

Zbytek odpoledne se opaluji na druhé terase bez bazénu. Snažím se číst. Ale je to, jako když jsem kdysi četla svá první skripta, a po dvou větách se přestávám soustředit. Chci si dojít pro něco k pití, když těsně za sebou uslyším mužský hlas.

„Slečno, můžu vás na něco pozvat?“ 

Radostně se otočím. Ale je to jen ten mladý lékař. Pocítím zklamání. A pořádný zmatek. Pokusím se usmát. „Ano, díky.“ 

Sedíme u baru a povídáme si. Je milý. Takový učesaný. Hezký, Nažehlený. Je chytrý a cílevědomý. A zdá se, že se mu líbím. V jednu chvíli se ke mně nakloní. 

„Máš krásnou postavu. A vlasy.“ Vztáhne ke mně ruku a přejede mi po nich. 

V tu chvíli periferně zahlédnu červené šortky. Otočím se. Dívá se na nás. Pak odvrátí pohled a odejde. Richard na mě mluví, ale já už ho nevnímám. Viděl nás. 

Na večeři jdu mezi prvními, abych se stihla připravit. Richard mě pozval na diskotéku. Jdu ke svému pokoji a přemýšlím, co se to děje. Proč se netěším? Nevím. Nebo to vím a nechci na to pomyslet? U dveří mého pokoje stojí ten, na koho jsem právě pomyslela. Má už zase tu červenou čepici, obyčejné černé tričko a kraťasy. Pomalu dojdu k němu. Evidentně tu na mě čeká, ale jeho výraz je zvláštní. Jde z něj trochu strach. Konečně promluví. 

„Chtěl jsem s vámi mluvit. Totiž, měl bych, no chtěl bych se vám omluvit.“ Zaryje pohled do koberce. „Prej to vy jste si mě všimla. Díky, zachránila jste mi nejspíš život.“ 

Stojím poprvé tak blízko něho. Má trochu vrásky kolem očí, tmavé kruhy pod očima a na tvářích několikadenní strniště. A na bradě důlek. 

„No, nemáte zač.“ 

Mlčíme. Podrbe se na krku a já postřehnu zvláštní vůni. Drbe se dál, na krku už má rudý flek. Má silné paže. A taky stehna, všimnu si. Nevypadá, že je zrovna ve formě, ale určitě by mě unesl. Myslím, že v ten moment jsem definitivně ztracená. 

„Totiž, chci se vám omluvit, že jsem byl včera tak nepříjemnej. Neměl jsem zrovna nejlepší den. No, dneska taky ne.“ Usměje se. 

Když se usmívá, je skoro hezký. Ale to není to hlavní. Ať vypadá jakkoliv, je to ten nejpřitažlivější muž, jakého jsem kdy poznala.

„Já taky ne. Bylo mi špatně. Museli mi dát nějaké léky na mořskou nemoc.“ Cítím se trapně. Proč mu to vykládám? To na něj jistě udělá dojem.

„A zabralo to?“ Netváří se, že by ho to znechutilo. 

„Zabralo. Už je mi dobře.“ 

„No a… Nechcete zajít na něco k pití?“ 

„Tak dobře. Ale počkáte chvilku?“ 

„Jasně. Podržím místo na baru, než tam bude nával.“ 

„Dobře, díky.“ 

Otevřu dveře, vejdu dovnitř, on stále stojí na svém místě a dívá se na mě. Zavřu za sebou. Chvíli nehnutě stojím a snažím se zklidnit splašené srdce. Rozrazím dveře skříně. Nemám vůbec nic na sebe! Probírám se ramínky. Je to všechno příšerné. Jak je možné, že utratím tolik peněz za oblečení, a když je to potřeba, nemám co na sebe? 

Snad modré šaty. A lodičky. Snad neexistuje chlap, kterému by se nelíbily podpatky. Poupravím líčení. Účes. Zabouchnu dveře a klíč hodím do kabelky. Proběhnu chodbou. Nedokážu ovládnout šílené vzrušení. 

Někdo mi zatarasí cestu. 

„Tady jsi! Přišel jsem ti naproti, kde jsi tak dlouho?“ 

Richard. Na toho jsem úplně zapomněla. Co teď? 

Pokračování příště

1. díl

2. díl

Autor: Jitka Králová, romantickyzapisnik.cz
Foto: Pixabay


Diskuze: příspěvků