Cítím, že já bych jenom něco zakoktala, tak se pokusím co nejpřirozeněji usmát.
Pokývá hlavou a zeptá se: „Nechceš jít dál?“
Znovu se usměju, dech mi vynechává a pokusím se vlídně zakroutit hlavou. Pak se konečně otočím a odcházím pryč. Ruce se mi nejspíš třesou, celá moje bytost se třese a já se cítím jako sežehnutá, jako kdyby se na mě snad poprvé podíval.
Byli jsme spolu pár týdnů. Oslovil mě při jedné společné práci a já jsem se s ním poprvé sešla spíš ze zvědavosti, byla jsem už nějakou dobu sama. Jenomže neustále jsem měla pocit, že on to prožívá trochu jinak. Chtěla jsem, aby po mě toužil tak zoufale jako já po něm, aby v jeho životě nezbýval jiný prostor než ten náš. Potřeboval hodně času sám pro sebe a já jsem začala být otravná.
Obviňovala jsem ho z toho, že pro něj moc neznamenám, že by mohl být s jakoukoliv hezkou mladou holkou, která by se s ním chtěla vídat. Že mě vlastně až tak moc nepotřebuje. Protože nereagoval tak, jak bych chtěla a nepřemlouval mě, nepřesvědčoval o svojí lásce a nesnažil se mě uprosit, demonstrativně jsem se s ním rozešla.
Jenomže on to bral jako hotovou věc a prostě to přijal. Chvíli jsem byla tak zoufalá, že jsem přemýšlela, že to vezmu zpátky, ale něco mi bránilo ho už jakkoliv kontaktovat.
Tak mi zbyly nenápadné pohledy trvající sotva pár vteřin. Rychlé pozdravy na chodbách. A čekání. Čekání na to, jestli se přeci jen neozve. Něco jsem pro něj přece musela znamenat. Ale už uplynul delší čas, než jaký jsme byli spolu. Možná je nejvyšší čas se s tím smířit.
A druhý den po našem setkání na dálku ve dveřích mi zavolal.
Pokračování příště.
Autor: Jitka Králová, romantickyzapisnik.cz
Foto: Pixaby
