Po desáté hodině už je v hotelu docela provoz, tak se rozhodnu dát první hotovost do trezoru.
Zadám kód do malých dvířek v pracovním stole a trezor se odemkne. Je prázdný. V první chvíli se nad tím nezamýšlím, ale po chvíli mi dojde, že je čtvrtek a peníze se odnášejí v úterý a v pátek, mělo by tu tedy něco být. Povzdychnu si, protože to znamená, že budu muset zavolat kolegyni, která ze mě bude mít určitě radost.
Když ukončím hovor a položím telefon zpátky na stůl, tak mi dojde, že tohle byla jenom maličkost. Dneska mě čekají ještě mnohem nepříjemnější věci. Když Marie odcházela, peníze byly v trezoru. Celá včerejší tržba je pryč.
Policie dorazila za dvacet minut. Jsou to dva muži, překvapí mě, jak civilně se mnou mluví. Jeden je velmi mladý a pochválí mi hodinky. Jsou ze sběratelské edice. Udělá to na mě dojem, je to v podstatě první člověk, který si jich všimnul.
Než dorazí kolegyně, musím odpovědět na spoustu otázek. Kdo zná kód od trezoru, kdo všechno manipuluje s penězi, kolikrát jsem dneska opustila recepci, v kolik hodin jsem přišla do práce, proč tady na mě kolegyně nečekala.
Je mi jasné, že jestli jsme se doteď neměly v lásce, teď mě sežere zaživa, protože nedodržování pracovní doby není nic proti tomu, že se jí ztratilo asi tak sto tisíc.
Když jí uvidím ve dveřích, vypadá, že si dělá vážné starosti. Dokázala by se tak přetvařovat? Nemám jí sice ráda, ale nedělá na mě dojem, že by takhle hloupě kradla.
Pokračování příště.
Autor: Jitka Králová, romantickyzapisnik.cz
Foto: Pexels
