„Proč jste nám neřekla, že jste do práce nepřišla sama?“ Dneska už se neusmívá. Vlastně jsem se na něj docela těšila, navíc je tady sám. A teď tohle.
„Neptali jste se.“
Znechuceně odhodí na stůl tužku, kterou se drbal ve vlasech. Má hezké vlasy. „Záznam z kamery je špatný, ale je vidět, že na vás před vchodem čekal muž vašeho věku s kytkou a vy jste se na něj vrhla. Pak jste spolu odkráčeli dovnitř. Za pět minut odešel. Dalších dvanáct minut nikdo nevešel ani neodešel.“
Vypadá to, že čeká na mojí reakci. „Ano, to je pravda.“
Když nic dalšího nedodám, zvedne obočí a rukou naznačí netrpělivé gesto. „No a co mi řeknete dál? Co jste tam spolu dělali, o čem jste spolu mluvili? Víte, že se patrně znal s tou vaší kolegyní? Když přišel k hotelu, vyšla na chvíli ven z recepce a mluvili spolu. Pak zase zalezla a za minutu vyběhla znovu, nesla si věci a už se na něj ani nepodívala. Za pár minut jste přišla vy.“
Můj překvapený výraz ho zaujme.
„Takže jste to nevěděla?“
„Ne.“
Nepředstavila jste jí svého partnera?“ Na konci věty zaznamenám trochu jízlivosti.
„Ne, my se nepřátelíme, jsme jenom kolegyně. Ani moje druhá kolegyně ho nezná. Teda chci říct, že jsem jí ho nepředstavila.“
Něco ho na tom zaujalo. „No dobře, uvidíme, co nám obě řeknou. Můžete jít, dostanete vědět, kdy zase přijdete.“
„Zase?“ Vylétne to ze mě samo.
„Nemáte radost, že mě zase uvidíte? Včera jste byla milejší.“ Jeho falešný úsměv mě provází celou cestu ze dveří.
Pokračování v pátek
Autor: Jitka Králová, romantickyzapisnik.cz
Foto: Pexels
