Je první jarní den. Počasí tomu neodpovídá, je chladno a padá déšť se sněhem. Slunce už se neobjevilo pár dní.
Vůbec mi to nevadí. Je neděle, sedím jako vždycky v našem autě, ale neřídím. Vůz pomalu klouže opačným směrem než každou jinou neděli. Slíbila jsem si, že tam už se nikdy ani nepřiblížím.
Minulé pondělí jsem tam jela naposledy. Ve všední den byla cesta jiná. Na dálnici byl mnohem větší provoz, ve kterém se cítím nejistá, ale já jsem měla takovou radost, že mi ostatní auta nevadila, nejraději bych na každého zatroubila, stáhla okénko a křičela o svém štěstí z plných plic.
Měla jsem puštěné rádio, auto bylo vyčištěné, na zadní sedačce jsem vezla novou pánskou teplou bundu a tašku plnou dobrot. U benzinové pumpy jsem koupila dvě kávy. Šťastně jsem se dívala na ty dva kelímky, které se k sobě tiskly v přihrádce. Než dojedu, budou už úplně studené, ale co na tom záleží? Na zpáteční cestě si můžeme koupit další. A hlavně. Ještě dneska budeme doma a tam mu uvařím tolik hrnků, kolik bude chtít.
Slabě sněžilo zrovna jako dnes, musela jsem jet pomaleji, v duchu jsem popoháněla silnici, aby se konečně stočila doprava. Konečně jsem zahlédla parkoviště před tou obrovskou budovou, která mě dřív tolik děsila. Zaparkovala jsem, jak to při mé neobratnosti šlo a vyrazila z auta. Myslela jsem, že budu muset dovnitř, že mě čeká hromada vyplňování a papírování, ale on už stál venku. V ruce držel svojí malou tašku, měl svoje vlastní oblečení, příliš tenké pro dnešní den. Vítr mu vháněl studené kapky do tváří, ale vypadal, že mu to vůbec nevadí. Rozeběhla jsem se k němu.
A teď je neděle, první neděle, kdy sedíme v našem autě spolu. Venku je ošklivo, ale stejně jsme se rozhodli vyrazit někam ven. Podívám se na něj, řídí trochu nejistě, všechno je teď pro něj trochu nejisté, ale vím, že všechno bude dobré. Jsem trpělivá. Natáhnu se pro jeden z kelímků, které máme zase mezi sedačkami. Předtím ho pohladím do ruce. Usměje se, ale dívá se dál před sebe. A tak se díváme skrz míhající se stěrače vstříc naší společné budoucnosti. Blíží se odbočka.
„Zastavíme tady?“
Je krásné slyšet v tom uzavřeném prostoru jeho hlas. Venku se žení všichni čerti.
„Proč ne?“
KONEC
Autor: Jitka Králová, romantickyzapisnik.cz
Foto: Pexels
