Blogy

Povídka z Mezizenami.cz: Trpělivá

Cesta ubíhá tak pomalu. Čím častěji se dívám na čas na přístrojové desce, tím pomaleji minuty na displeji přibývají.

Protáhnu si prsty na volantu, pak si jednou rukou promnu krk. Okolí dálnice není ničím zajímavé. Do krajiny už se dávno vplížil podzim. Myslela jsem, že za pošmourných dnů mi tyto cesty budou připadat snesitelnější než za teplého a jasného počasí, vybízejícího k procházkám nebo lenošení u vody. Ale letos je všechno jinak. I podzim, který mě dřív uklidňoval, mě tentokrát znervózňuje. Jak naplním všechny ty dlouhé večery, když se na gauči nebudu opírat o jeho rameno? 

Konečně zahlédnu značku se symbolem benzinové pumpy. Zařadím se do odbočovacího pruhu, minu stojany na tankování a zastavím na přilehlém parkovišti. Uvnitř si zajdu na toaletu a koupím si kávu. Sednu si na lavičku, která je v tomhle mlhavém poledni úplně prázdná, a rozbalím si obloženou housku. V polovině cesty se vždycky zastavím a dám si tenhle skromný oběd, stal se z toho zvyk, který asi v zimě budu muset změnit. V zimě. Třeba bude v zimě už všechno jinak. 

Kdy jsem se vlastně smířila s tím, že už každá neděle bude tahle cesta, tahle benzinová pumpa, tahle radost z blížícího se setkání, poškozená už předem smutkem z brzkého loučení? Vyhodím ubrousek do odpadkového koše, odemknu si auto a kelímek s kávou vložím do přihrádky mezi sedadly. Když se znovu usadím a upravím si pás, uvědomím si, že všechny ty pohyby dělám s podivuhodnou pečlivostí. 

Celá neděle se od probuzení mění v čas, který vnímám ostřeji a uvědoměleji než jindy, má pro mě tak silný význam, že se neodvážím být jenom na chvíli nepřítomná. Ne příliš obratně se zařadím zpátky na dálnici a počítám minuty. Šedesát minut jízdy. Pět minut na parkování. Deset minut ve frontě. Deset minut kontrola. A pak kolik, pět minut, deset minut čekání? Někdy mi připadá skoro neuvěřitelné, že to nakonec nastane a budu se mu dívat do očí, do jeho očí, ne do prchavého okamžiku zaznamenaného na fotografii. V peněžence. Na nočním stolku. Ve složce v počítači. Ale nakonec se to vždycky stalo. Nakonec vždycky uplyne těch posledních pár minut a zamřížované dveře se otevřou. 

Pokračování příště

Autor: Jitka Králová, romantickyzapisnik.cz
Foto: Pexels


Diskuze: příspěvků