Blogy

Povídka z Mezizenami.cz: Ztracená 3. díl

Kolikrát jsem na něj čekala, a nepřišel. Je možné, že nepřijde ani dnes. Dívám se do tváře cizího muže.

„Můžu si přisednout?“ 

Rozhodnu se si ho vůbec nevšímat a znovu se zahledím z okna. Odejde a já si najednou připadám hloupě. Stačilo říct ne. Povzdychnu si a podepřu si hlavu rukou. Konečně mi pípne příchozí zpráva. 

Až ráno, omlouvám se. Miluju tě. 

Kolikrát mi napsal něco podobného? Ani dneska, když už by na tom nemělo vůbec záležet, se neobtěžuje mi zavolat a vysvětlit to, abych byla klidná. Rozhlédnu se. Ten muž sedí u baru a o něčem se baví s barmanem. Vypnu telefon, popadnu peněženku a vydám se k němu. Když mě zahlédne, vyčkávavě se na mě podívá. 

„Omlouvám se za to předchozí chování. Mohla bych vás na něco pozvat?“ 

Usměje se, oči mu svítí. „No jistě.“ 

Venku se rozpršelo, vítr hází na okna kapky, které se čím dál víc zvětšují, až malý deštík přejde v prudký liják. 

„To se bude krásně spát.“ 

Vrátím se zpátky do reality. Mám chuť mu oponovat, že já spím špatně, když prší. Ale najednou s ním nechci v ničem nesouhlasit. Udělal na mě dojem. Je to přesně ten typ, se kterým bych se sešla znovu, kdyby tohle byla třeba schůzka naslepo. Je klidný. Nepoutá na sebe pozornost. A je přitažlivý. I přes trochu mastné vlasy a nedbalé oblečení. Září mu oči. 

„Mohl bych vás znovu vidět?“ 

V břiše mě zašimrá. Tohle jsem nezažila už dlouho. A že jsem na to čekala. Pomohlo by mi to odpoutat se od toho věčného beznadějného čekání. Kterému teď zase musím dát šanci. 

„To bohužel nepůjde. Jsem na útěku.“ 

Vypadá pobaveně. „A bavíte se s cizím člověku na baru, několika lidem na očích?“ 

„Tady mě nikdo nezná. A zítra už budu pryč.“ 

„Kam máte namířeno?“ 

Chvilku váhám, ale pak mu povím celý svůj příběh. Nakonec zná jenom moje křestní jméno, proč bych se nemohla svěřit. „Všechno jsou to hotely a penziony, kde netrvají na dokladech, když zaplatíte předem a dáte velkou zálohu.“ 

„To je jak v detektivce. Co jste provedla?“ 

Nevypadá udiveně, je spíš zvědavý. 

„Utíkám před ženou, které jsem odloudila manžela.“ 

Zasměje se. „Co by vám tak mohla udělat. Poškrábat auto, vyzvracet se do kabelky?“ 

Teď už se směju i já. 

„Kamarádovi se takhle mstila expřítelkyně. Víc vám těžko někdo provede. Trochu ostudy. Proč utíkáte? Co je vlastně s tím svedeným manželem?“ 

„Já ho nesvedla!“ Rozčílím se. 

„Tak promiňte.“ Smířlivě se usměje. 

„To on to vymyslel. Že začneme úplně znovu a jinde. Že to pro ní bude lepší, když úplně zmizí, než aby si myslela, že chce být s někým jiným. Chtěl jí nechat takový dopis na rozloučenou, aby ho nehledala a myslela si, že má nevyléčitelnou nemoc a proto odchází.“ 

„Nezlobte se, ale to je příšerně dětinské. A dost zbabělé.“ 

Dolehne na mě tíha všech výčitek, které už jsem měla mít dávno odžité. „Hm.“ 

„A říkala jste, že to udělat měl. Udělal to? A kde je teď?“ 

„Měl tu být a není. Buď se něco zkomplikovalo, nebo si to rozmyslel.“ 

„Vypadáte celkem klidně.“ 

„Možná, že je to tak všechno lepší.“ Ještě ráno bych si nepomyslela, že tohle řeknu. 

Uvolněně se usměje. „Takže se ještě uvidíme?“ 

„Pro mě už není cesta zpátky.“ 

„Nepřehánějte.“ 

„A navíc mi vadí ty vaše vousy.“ 

Nálada se konečně zase uvolní. O mnoho později mě doprovází do pokoje. Oba jsme trochu opilí, já i malinko vrávorám, každou chvíli vyprsknu smíchy. Ve výtahu zvážním. Dívám se do podlahy, ruce obtočené kolem těla. Jeho pohled mě donutí zvednout hlavu. Oči jako střepy z rozbitého zrcadla. Vážné i dychtivé. A pak najednou jeho rty na mých, ruce kolem těla, prsty ve vlasech. Dveře výtahu se otevřou, těla se odtrhnou. Doprovodí mě ke dveřím, s rukou v ruce. Vyčkává. Otevřu dveře, a ještě se na něj podívám. Zavřu za sebou. 

Pokračování příště.

Autor: Jitka Králová, romantickyzapisnik.cz 

Foto: Pexels


Diskuze: příspěvků