Zkontroluji obsah kufru a zabouchnu ho. Konečně si sednu za volant, a ještě se podívám do příruční tašky.
Doklady. Telefon. Většina peněz. Voda. Nic víc. Nemám ani jedny klíče. Nemám co jimi odemknout. Odložím tašku na prázdné sedadlo spolujezdce. Naposledy se rozhlédnu. Odjíždím sama, nepřijel. Necítím nic, jen slabou nervozitu z dlouhé cesty.
Pak někoho ve zpětném zrcátku přeci jen zahlédnu. Usměju se a ohlédnu se zadním oknem. Stojí asi deset metrů daleko před vchodem do hotelu a dívá se přímo na mě. Má na sobě stejné oblečení jako včera, ruce v kapsách, a vlasy má mokré, zřejmě ze sprchy. Zvednu ruku na pozdrav. Po chvíli i on zvedne jednu ruku, jenom o kousek, dívá se vážně, ale možná se jenom přece trochu usmívá.
Povzdychnu si a zapnu si pás. Vyjedu do jasného dne a poprvé netuším, co mě čeká na konci.
Během cesty mi zvoní telefon. Nezvednu ho, zastavím na nejbližší čerpací stanici, vystoupím z auta a zavolám zpátky.
„Konečně, už jsem myslel, že jsi naštvaná.“ Zní to jako výčitka, ne jako opravdová starost.
„Řídila jsem.“
„Takže už jsi odjela? To nevadí. Sejdeme se na hranicích. Napiš mi, jaký jsi dostala pokoj a do půlnoci budu u tebe.“
„Hm.“
„Takže se zlobíš?“
„Ne, jenom jsem toho moc nenaspala, jsem unavená a čeká mě dlouhá cesta.“
„Zlato, to mě mrzí. Dneska už spíme spolu. Běž si lehnout, až dojedeš, ať jsi odpočinutá.“
„Jasně, zatím ahoj.“
Dám telefon do kapsy u bundy a dojdu k náspu oddělující parkoviště od širokého pole. Rozhlížím se po fádní krajině a přemýšlím o tom, proč je všechno tak jiné. Kde je ten pocit, že nemůžu dýchat, že bez něj nemůžu být šťastná. Došla jsem přece k tomu, že s nikým jiným už by to nebylo takové. Kam to najednou zmizí?
Už mnohokrát jsem na něj byla naštvaná tolik, že už jsem měla dojem, že ho dokážu přestat milovat. A dneska jsem na konci cesty, tolik jsem toho udělala, abychom mohli být konečně spolu a necítím nic. Představa mého dalšího života je stejně nezajímavá a nudná jako pohled, který se mi tady nabízí.
Plné kontejnery odpadků, které je potřeba vyvézt, pole, které se bude muset osít, stejně tak i mě čeká ještě hodně práce, úspory mi nevydrží věčně.
Seberu ze země prázdnou plechovku a cestou k autu jí vyhodím do koše. Vyjedu, zapnu si rádio o trochu pookřeju. Však nebude pořád jenom vlhko a zataženo. Zase bude hezky a pak zase bude padat listí a pak sníh.
Pokračování příště
Autor: Jitka Králová, romantickyzapisnik.cz
Foto: Pexels
