Michaela žije v jakémsi začarovaném kruhu vlastní nerozhodnosti. Nedokázala si vybrat povolání, pomalu ani muže. A v obchodech je zavalená tolika věcmi, že tam to její: „Nevím!“ rezonuje nejvíc. Marně se jí snaží její okolí pomoci s tím, že by se měla naučit také slůvka: Ano a Ne – ale to ona neumí.
Malá nerozhodná víla
Už jako malá jsem byla neskutečně nerozhodná. Třeba se mě maminka zeptala: „Míšo, co by sis přála k narozeninám?“ Jenom jsem pokrčila rameny. „Já nevím, panenku, knížku, já vlastně nevím…“ A pak jsem byla, samozřejmě, zklamaná. Jenže jsem nedokázala nikdy říct, co bych si přála, co by mě potěšilo. A moje máma, jak kdyby to tušila, vždycky s povzdechem podotkla: „Michaelko, ty budeš mít jednou problém i s výběrem ponožek.“
Na hřišti to nebylo jiné. Jedna holka na mě volala: „Pojď si se mnou hrát!“ Jiná totéž. A já stála mezi nimi a vzdychala: „…když já nevím…“ A než jsem se rozhodla, šly jsme domů.
Čím já jednou budu?
A ve škole? Učitelka se jednou celé třídy zeptala: „Až vyrostete, děti, čím chcete být?“ A spolužáci se překřikovali: „… zedník, montér, kadeřnice, právník…“. Jen já zamumlala: „Já… ještě nevím.“ Kdybych řekla, že chci třeba letět na Mars, tak bychom se tomu třeba zasmáli, ale já zase – nevěděla. A horší bylo, že jsem to nevěděla ani o deset let později.
Když jsem pak zvolila vysokou školu, po prvním semestru jsem z ní utekla, stejně to dopadlo i s druhou. Pokaždé jsem byla přesvědčená, že jsem zvolila špatně. Nastoupila jsem do práce jako úplně obyčejná asistenta – a ani s tím nejsem spokojená. Co to ve mně je?
Lásky o ničem
A pak kluci. Když jsem byla na střední škole, oslovil mě Tomáš a znělo to naprosto jednoznačně: „Líbíš se mi, nechceš jít na kafe?“ Co myslíte, jak to dopadlo? Samozřejmě jsem odpověděla jak nějaká hloupá husa: „No… asi jo? Nebo možná spíš ne… Já nevím, nemám teď moc času, ale třeba jo…“ Tomáš se jen ušklíbl: „Hele, když budeš vědět, dej mi vědět.“ A nebylo z toho už nikdy nic.
U Davida, se kterým jsem pár let nato na to kafe šla, to ovšem pokračovalo podobně: „Tak co, dáme zítra večeři? U mě?“ vybalil na mě jednou při procházce parkem. „Možná… možná bych mohla… možná je ale zítra moc brzo… Vlastně ještě nevím, řeknu ti to zítra…“
Otočil se na mě a s kyselým obličejem podotkl: „A zítra to bude jiné?“ A kamarádka, se kterou jsem se občas vídala, na tyhle moje nerozhodné avantýry jenom kroutila hlavou: „Míšo, ty jednou promarníš i toho prince na bílém koni, protože budeš řešit, jestli do toho jít anebo ne.“
A měla pravdu.
Věčná tragédie nákupů
Nákupy byly a jsou moje osobní peklo. Nikdy si nedokážu vybrat. Když už se mi něco zalíbí, řeším aspoň barvu. Modrou, černou, bílou? Kéž by měli v nabídce jen jednu! Tuhle jsem vzala s sebou na nákupy kámošku a vypadalo to asi takhle: „Tohle tričko je krásný, kup si ho,“ přemlouvala mě u jednoho regálu. „Nevím… není moc obyčejné?“ „A co to druhé?“ Na to jsem reagovala slovy: „Není moc výrazné? Nezlob se, ale já prostě nevím… nevím…“
„Tak si kup obyčejné bílé tričko,“ odvrátila se ode mě kamarádka, asi už mě měla dost. Tak jsem si ho koupila. A o pět minut později byla přesvědčená, že jsem udělala chybu století.
Když jsem jednou zkusila požádat prodavačku o radu, prohlásila: „Slečno, Tohle vám moc sluší! A tohle taky – máte tak hezkou figuru!“ Navlíkla by na mě cokoli, aby udělala kšeft. Rada to nebyla žádná.
Jídelní lístek je moje prokletí
A nakonec tu máme restaurace, kam moc nechodím, ale občas mě někdo pozve. Ideálně bych uvítala restauraci typu stravovny s jedním jídlem, které mi předloží a já ho bez reptání sním. Ale vybrat si sama? To je na moje síly! Na otázku: „Co si dáte?“ odpovídám alibisticky: „Ehm… ještě chviličku, prosím.“ Můj přítel – ten, který zatím vydýchává moje věčné nevím – protočí oči. „Míšo, dej si to samé, co já…“ „Jo, asi jo,“ přitakám a pak jsem otrávená, že jsem si nedala něco jiného.
Jednou mi jeden muž, kterého jsem chvíli vídala, řekl: „Možná, že nejsi nerozhodná. Jenom pořád hledáš tu nejlepší volbu.“
Jenomže problém je v tom, že nevím, která volba je ta nejlepší. A stokrát mi můžete říkat, že když už se člověk jednou rozhodne, nemá tisíckrát přemýšlet nad tím, jestli jeho rozhodnutí bylo správné. Na mě to, ach jo, neplatí.
Názor koučky Hany Adamíkové
Na nerozhodnost velmi dobře zabírá technika, kdy člověk zmapuje to, co má rád, líbí se mu a v životě mu vyhovuje. Může se jednat o drobné věci, či situace. Důležité je poznat pocit, kdy se člověku něco libí a tento pocit zaznamenat. Doporučuji si své poznatky zapsat a do detailu je popsat. Touto technikou se totiž naučíte vnímat libé a příjemné pocity v oblastech, které již v životě máte. Pak už jen krůček po krůčku zkoumáte, zda vám vyhovují nové věci, nebo lidé. Všechny odpovědi máte v sobě, jen někdy je potřeba čas, klid a důvěra ve své instinkty.
Hana Adamíková
Koučka, mentorka, lektorka i spisovatelka. Věnuje se osobnímu rozvoji, tématům sebedůvěry, vnitřního klidu a partnerských vztahů. Pro ženy napsala knihy Uzdravte své sebevědomí, a Staňte se magnetem na muže. Najdete v nich mnoho návodů na spokojený a naplněný život.
Můžete se s ní setkat na podzimním workshopu 4.12. v Praze.
Více informací najdete na www.hanaadamikova.cz.
Připravila: Věra Hájková
