Blogy

Román na Mezizenami.cz: Osmdesát tři minut po půlnoci – 2. kapitola, Přednáška

Teprve za chvíli jsem se podívala na stolní kalendář. Zarazila jsem se. Vyndala jsem z horní zásuvky svůj tenký diář a zkontrolovala poznámky.

Pohled na náramkové hodinky i na bílé nástěnné hodiny mi to potvrdil. Je 13. ledna, 8:02. To znamená, že jsem měla být už dvě minuty na přednášce o bezpečnosti práce. Vyskočila jsem ze židle, nechala všechno na svém místě a vyběhla z kanceláře. Chodby oddělení byly prázdné, všichni už byli v posluchárně. 

Když jsem konečně dorazila k mohutným dveřím, ani jsem se nezdržovala s vydýcháním a vzala za kliku. Chtěla jsem se proplížit kolem zdi někam dozadu, ale na první pohled bylo jasné, že zbývají místa jenom úplně vepředu. Sedla jsem si na první volnou dřevěnou sedačku a ta pode mnou nepříjemně zavrzala. Dala jsem si nohu přes nohu, sepnula ruce v klíně a snažila se popadnout dech. Pak jsem se teprve odvážila zvednout oči a podívat se před sebe. Přednášející nepřestal po celou dobu mého příchodu mluvit, ale díval se přímo na mě. 

Okamžitě jsem zrudla. Naštěstí si mě brzy přestal všímat a pokračoval v naučeném monologu. Povzdychla jsem si. Jsem tak svědomitá a důsledná a přijdu pozdě na povinnou akci, která se koná v pracovní době. Snad tady není někdo z vedení. Ale to bude v pořádku. Nudný obsah nebude vyžadovat moje plné soustředění a mohla jsem se uklidnit. Zmocnila se mě příjemná malátnost. Probral mě až všeobecný smích, kterým ostatní reagovali na děj na pódiu. Trochu jsem se nahnula dopředu a zaposlouchala se. Školitel právě předváděl na modelu v životní velikosti postup vyproštění člověka zasaženého elektrickým proudem. Strkal do figuríny jakousi dřevěnou tyčí a suše komentoval těžko představitelnou situaci. 

„Je až s podivem, jak málo podobných předmětů v našem objektu najdete. Přesto v každé příručce první pomoci najdete dřevěnou tyč.“ 

V sále znovu zašuměl smích.

„Jistě, dalo by se použít koště, ale minimálně na našem bloku jsem ještě nikdy neviděl někoho uklízet, takže pochybuji, že bych ho tam našel.“ 

Rty mi roztáhnul úsměv. 

„Na tyto neustále se opakující přednášky sehnal kolega právě tento předmět. Jedná se původně nejspíš o násadu na lopatu a bez něj by byl úplně ztracený. Přesto dnes ráno raději onemocněl a poslal místo sebe mě. Naštěstí znám po těch pár letech obsah školení zpaměti a ochotně jsem ho zastoupil. “ 

Odkašlal si, zřejmě aby udržel vážný výraz. Všichni v sále se výborně bavili, byla to příjemná změna. 

„Ale to už by stačilo, podrobnosti k tomuto tématu se dozvíte od zdravotníků v přednášce věnované přímo první pomoci, která bude příští měsíc. Už zase… Já děkuji za pozornost a přeji vám pěkný den!“ 

Sálem zazněl bouřlivý potlesk. Sedačky se rozvrzaly a posluchači se zvedali k odchodu. Hluk přerušil ještě jednou jeho hlas. 


„A poprosil bych soudruhy a soudružky, kteří se po příchodu nezapsali, aby tak učinili nyní.“ 


Tak vida, možná jsem nepřišla pozdě sama. Ale když jsem se střetla s jeho vyzývavým pohledem, bylo mi jasné, že tím myslel přímo a jenom mě. Nechala jsem projít většinu lidí a došourala se ke stolu na pódiu, ke kterému se posadil. Díval se do papírů před sebou. Měl na sobě bílé pracovní oblečení i boty, zřejmě přišel přímo z některého bloku, určitě nepracuje jako já v administrativní sekci. Třeba je to přímo operátor? Jejich práce mě nepřestane fascinovat.


„Tak jméno a průkaz zaměstnance, prosím.“ 


Vylekala jsem se. 


„Ale já ho u sebe nemám.“ 


Podíval se na mě. Takhle zblízka vypadal starší, ale byl docela pohledný. 


„Ale ten musíte mít neustále u sebe.“ 


„Já jsem spěchala a nechala ho v kanceláři.“ 


Zdálo se mi, že mu trochu zacukaly koutky. Kdyby neměl knír, na které si moc nepotrpím, připadal by mi opravdu atraktivní. 


„Tak mi tady napište jméno, datum narození a číslo vašeho oddělení.“ 


Vzala jsem nabízenou tužku a začala psát do připravené kolonky. Trochu se mi třásly ruce, takže jsem v datu udělala chybu a musela ho přeškrtnout. Poplašeně jsem se podívala na jeho reakci. Velmi světlé oči měl lehce přimhouřené. Stále vypadal pobaveně. Něco neutrálního poznamenal a propustil mě. Když jsem odcházela, ohlédla jsem se. Díval se za mnou a zvednul ruku ve zvláštním gestu na pozdrav. 


Chodby, dřevěné obložení, světlé podlahy. Stejné jako ráno, ale jako kdyby se tu během poslední hodiny něco změnilo. Konečně jsem se rozčileně posadila na svou židli v kanceláři, když mě napadlo, že jsem se mohla podívat na jeho jméno na jmenovce na košili.


Osmdesát tři minut po půlnoci předchozí kapitola


Autor: Jitka Králová, romantický zápisník
Foto: Pixabay


Diskuze: příspěvků