Blogy

Román na Mezizenami.cz: Osmdesát tři minut po půlnoci 20. kapitola – nemoc

I přes látkovou roušku jsem na chodbě nemocnice cítila nepříjemný zápach. Zřejmě vycházel z košů se špinavým prádlem, které stály před každým pokojem.

Uhladila jsem si látkovou zástěru přes boky, stiskla v kapse modrého medvídka a otevřela dveře. V místnosti to páchlo ještě daleko víc. Byl to zápach rozkladu, potu, moči, nemoci. Potlačila jsem nevolnost a přejela jsem pohledem malou místnost se třemi postelemi. 

Poznala jsem ho hned, i když ležel čelem ode mě. Jeho lůžko bylo nejdál ode dveří, u zatemněného okna. Vzala jsem si židli, která stála u umyvadla vedle dveří a přešla místnost po sešlapaném linoleu. První dva pacienti seděli na postelích, pozdravila jsem je pokývnutím hlavy. Vypadali docela normálně, jeden si oblékal přes pyžamo župan a bral ze stolku do ruky krabičku cigaret. To mě povzbudilo. Uzdravují se.

„Ivane.“ Postavila jsem židli k jeho posteli. 

Otočil hlavu. „Julie?“ 

Snažila jsem se nedat najevo leknutí. Vypadal hůř než minule. Vlasy mu úplně vypadaly, místo nich mu na hlavě rašilo jemné chmýří. Veškerou kůži měl suchou a začervenalou. Rty měl do krve rozpraskané. Potlačila jsem slzy. 

„Jsem tady, lásko moje.“ Posadila jsem se. 

Díval se na mě prázdným pohledem. Natáhla jsem ruku a přes tenkou přikrývku nahmatala jeho dlaň. Nestisknul mě. 

„Jak ti je?“ 

Pomalu mrknul. „Saša je mrtvý.“ 

Hrklo ve mně. Ano, je přece jasné, že se k němu dostalo, co se děje. „Ano, ale ty se uzdravíš.“ 

Odvrátil pohled a zavrtěl se na posteli. Hadička, která byla napojená do infuzní láhve, se mu zhoupla na krku. 

„Boris taky. Kůže jim zčernala a odloupla se. Rozpadli se zaživa.“ 

Zavřela jsem oči. Za sebou jsem zaslechla cvaknutí kliky, jak si pacient odcházel na chodbu zakouřit.

„Ivane, ty budeš v pořádku.“ 

Znovu se na mě podíval. Snažila jsem se nevnímat jeho nemocniční košili a polštář, všechno zažloutlé od potu a nezahojené pokožky. 

„Měl jsem tam zůstat a pomoct jim.“ 

„Ale to bys dopadl stejně jako oni!“ 

Oči mu potemněly, když se na mě znovu podíval. „Ne, pomohl bych jim a oni by se zachránili.“ 

Snažila jsem se najít logiku v tom, co právě řekl. „Ivane, to je naprostý nesmysl, stejně by byli mrtví a…“

„Mlč! Je to kvůli tobě! Ty jsi chtěla, abych se vrátil. Vyhověl jsem ti a oni teď umírají! Víš, jaké to je takhle umřít? Zvracejí krev. Nic v sobě neudrží. Ty bolesti jsou…“ 

„Ivane, hrozně mě to mrzí. Ale my dva za to nemůžeme. Nemůžeš se obviňovat!“ 

„Nemluv o něčem, o čem nic nevíš. Byli tam příliš dlouho. Měl jsem tam zůstat. A ty jsi mi posílala vzkazy, abych se vrátil. Nechápu, jak jsem to mohl udělat. Kvůli tobě!“ 

Hrůza na mě doléhala ze všech stran. Smrt, bolest, beznaděj všude kolem. A příšerné obvinění od muže, kterého jsem milovala. 

„To nemyslíš vážně.“ 

Zle se na mě podíval. „Nechci, abys za mnou chodila.“ 

Roztřásly se mi nohy. To nemůže být pravda. „Ivane, miláčku, to nemyslíš vážně.“ 

Odvrátil se a otočil se zpátky na druhou stranu. „Běž pryč.“ 

Seděla jsem tam, neschopná cokoliv říct. Pozorovala jsem jeho záda, jak se pravidelně nadzdvihují a zase klesají. Po nekonečně dlouhé době čekání jsem odevzdaně vstala, vyndala z kapsy medvídka a položila ho na oprýskaný noční stolek. Setkala jsem se se soucitným pohledem pacienta ležícího vedle. Ještě jednou jsem se otočila. Musel slyšet, že odcházím. Ani se nepohnul. Popadla jsem medvídka, vrátila ho zpátky do kapsy a vyběhla z pokoje.  

Osmdesát tři minut po půlnoci předchozí kapitola 

Autor: Jitka Králová, romantický zápisník 
Foto: Erkan Utu z Pexels


Diskuze: příspěvků