Pak už šlo všechno velmi rychle. Za pár minut po návratu na pokoj mi praskla voda a na porodní sál jsem šla dokonce dřív než druhé dvě ženy z pokoje. Brzy ráno, osmdesát tři minut po půlnoci, se narodil Viktor.
Byl malinký, ale úplně zdravý. Na několik hodin ho dali do inkubátoru, a pak mi ho poprvé podali. Byl krásný. Nejvíc se podobal mému tatínkovi, měl tmavě hnědé vlásky, hnědé oči a Ivanovy dlouhé řasy. Pak mě odvezli na pokoj a musela jsem se s ním rozloučit. Na šestinedělí nám sestry vozily děti jenom na kojení. Ty chvilky jsem si snažila co nejvíc užít, hladila jsem prstem Viktorovy ručičky a tvářičky. V mezičase jsem se snažila odpočívat.
Na pokoji jsme byly čtyři, ale ostatní ženy byly milé a klidné, takže jsem většinu času prospala. Usínala jsem s pohledem upřeným na drobný prstýnek na své ruce. Další dny nám sestry ukázaly, jak miminko vykoupat a přebalit. Zpočátku jsem se bála, abych Viktorovi neublížila, ale bylo to snadnější, než jsem si myslela. Za deset dnů nás pustili domů. Ivan na nás čekal na chodbě v nové džínové bundě a s kyticí karafiátů. Nikdy nezapomenu na to, jak se na Viktora poprvé podíval. Oči se mu leskly a zřejmě chtěl něco říct. Pak ho jenom pohladil po hlavičce. Tak jemně, jako kdyby mu nechtěl sebemíň ublížit.
Před porodnicí čekala Katka a Ivanova babička. Dojetím jsem se rozplakala. Babička si převzala Viktora a Katka mě konejšila.
„Copak je, bylo to tak hrozné?“
„Mám takovou radost, že jste tady. Porod si naštěstí moc nepamatuju. Sestřičky říkaly, že to byl mimořádně rychlý a lehký porod.“
Katka mě hladila po vlasech a babička se rozplývala nad Viktorem.
„To ti přeju, mně daly obě děti zabrat.“
Předala Viktora Katce, aby si ho mohla taky pochovat.
„Je úžasný. A je ti podobný, Julinko. Mám takovou radost! Hlavně, že už jedete domů, Ivan byl úplně vyřízený!“
Podívala jsem se na Ivana, který stále skrýval vlhké oči. I babička se na Viktora dívala očima plnýma slz.
„Jmenuješ se Viktor, miláčku. Po tvém pradědečkovi.“
Katka přikývla. „Táta by z toho byl úplně pryč.“
„A teď překvapení!“
No jistě, to by nebyl Ivan. Poodstoupil na chodníku o několik metrů a zastavil se před jedním ze zaparkovaných vozů.
„Domů pojedeme naším novým autem!“
Nadšeně jsem si prohlížela zánovní bílý moskvič. Zatím jsme si auta půjčovali, Ivanovo vlastní auto muselo zůstat ve Městě. A teď má konečně nové.
„Pojedeme všichni?“
„No jistě!“
Ivan už pyšně auto odemykal a otevřel mi dveře spolujezdce. Katka mi podala Viktora a usadila se s babičkou dozadu. Ivan vycouval z řady zaparkovaných aut a zařadil se do odpoledního provozu. Občas se pokradmu podíval na uzlíček, který jsem svírala v náručí. Doma na nás čekal kočárek a sestavená postýlka. Viktor skoro celou první noc prospal a já jsem měla za sebou další z nejhezčích dnů ve svém životě.
Předchozí kapitola zde.
Autor: Jitka Králová, romantický zápisník
Foto: Pexels
