Duben 1987
Seděli jsme na lavičce. Můj tatínek pohupoval oranžovým kočárkem. Stromy mezi domy na našem sídlišti se zelenaly, občas jsem zaslechla i bzučení prvních včel. Svět se probouzel a voněl.
Maminka nahlédla do kočárku a urovnala Viktorovi shrnutou dečku.
„Julie má pravdu, je ti podobný, Michaeli.“ Otočila se na tatínka a ten se pyšně usmál.
Oba se do Viktora okamžitě zamilovali. Láska mých rodičů k jejich prvnímu vnukovi jako kdyby je znovu spojovala. Naplňovalo mě to novým pocitem štěstí. Vstala jsem, abych zkontrolovala Viktorovy růžové tvářičky, a pohladila ho po pevně sevřené pěstičce. Spinkal, hlavičku natočenou ke svému modrému medvídkovi. Když jsem se chtěla znovu posadit, zahlédla jsem, jak se k nám někdo blíží. Ivan se vracel z práce. Popošla jsem mu naproti.
„Julie, moc ti to sluší.“
Měla jsem na sobě nové žluté šaty, které jsme dopoledne koupily s maminkou. Váha mi po porodu rychle klesla.
„Děkuju. Jaký jsi měl den?“
To už se vítal s mými rodiči. „Docela to šlo. A vy?“
Nakukoval do kočárku a usmíval se. Rodiče se zvedli z lavičky a oprašovali si šaty.
„Byl to hezký den. Ale už půjdeme, ať máte čas pro sebe.“
Ivan vystřídal maminku v houpání kočárkem. „Nechcete doprovodit k hotelu?“
„Kdepak, užijte si ještě trochu sluníčka.“
Maminka se zavěsila do tatínka, který si prohlížel Ivana.
„Bude vůbec ta svatba, když už nosíte ty prstýnky teď?“ Zasmáli jsme se.
„Na podzim, až bude Viktor trochu větší.“
Rodiče spokojeně přikyvovali. Rozloučili jsme se a já jsem je pak sledovala, jak odcházejí na zastávku trolejbusu. Posadili jsme se. Ivan houpal a nastavoval tvář sluníčku. Už měl zase své dlouhé řasy. Vlasy už mu dorostly tak, že si je mohl česat dozadu jako dřív. Neměl už je tak tmavé a husté, ale hezky se leskly. Pohladila jsem ho po nich. Ivan zakašlal.
„V červenci proběhne soud s údajnými viníky havárie.“
„Je mezi nimi někdo, koho znáš?“
„Zástupce hlavního inženýra, který bezpečnostní zkoušku vedl. A nejspíš bude odsouzený ještě náčelník směny, pak ředitel a jeho zástupce.“
„Jaký dostanou trest?“
„Těžko říct. Ale odsouzením pár lidí se nic nevyřeší.“
Byl zamyšlený. Věděla jsem, že byl od začátku přesvědčený, že za havárií muselo být ještě něco jiného. A nikdy neodpustil těm, kteří dlouho zamlčovali, co se skutečně stalo. Vzala jsem ho za ruku. Chvíli jsme jen tak mlčky seděli.
„Zjistil jsem, co je to štěstí.“
Občas byl Ivan téměř romantický. S jeho často vážnou tváří to působilo zvlášť dojemně.
„Ano?“
Pokývnul hlavou směrem k našemu domu.
„Plenky sušící se na našem balkoně.“
Dohlédla jsem na lehce povlávající bílé prádlo. Opřeli jsme se o sebe a odpočívali, dokud se Viktor neprobudil a nebyl čas jít domů.
Předchozí kapitola zde.
Autor: Jitka Králová, romantický zápisník
Foto: Pexels
