Viktor rostl a doháněl svou nižší váhu. Byl zdravý a skoro vůbec neplakal. Když jsme se byli nechat vyfotografovat, asistentka z něj byla úplně unesená.
Oči mu tmavly do mé hnědé barvy a na miminko měl mimořádně hodně vlásků. Ivana povýšili v práci, přestávala ho bolet hlava a měl dobrou náladu. I já jsem se cítila dobře, i když mi po porodu hodně padaly vlasy a pracně nabraná kila jsem shodila tak rychle, že už jsem byla štíhlejší než před těhotenstvím. To se nepovažovalo za zdravé, hrozilo, že nebudu moct dlouho kojit.
Katka se nastěhovala ke svému příteli a oba nás často navštěvovali, občas i s Ivanovou babičkou. Babička už chystala bývalý dětský pokoj pro Viktora, aby u ní brzy mohl být co nejčastěji.
Nina chodila s Romanem a zdálo se, že jsou spokojení. Jednou jsme se s nimi i s Ivanem sešli v parku, aby se podívali na Viktora. Roman si ho se zájmem prohlížel a z jeho výrazu jsem necítila žádnou zášť.
Jenom mé kamarádce Anně se úplně nedařilo. Jeden její malý syn byl často nemocný a nemohl chodit do školky. Anna s ním zůstávala doma, a i to byl prý důvod jejích hádek s manželem. Pavel neměl tak dobrou práci jako ve Městě, oba byli zvyklí na slušné peníze a teď se museli uskromňovat. Stěžovali si na nedostatečné náhrady a mluvili o svých známých, kteří se po evakuaci ocitli skoro na mizině. Pokud neměl někdo do začátku nějaké zázemí jako my, nebyl na tom úplně dobře. Ani o likvidátory následků havárie prý nebylo vždycky tak postaráno, jak jim bylo slíbeno.
Uvědomovala jsem si, že zřejmě jenom díky Ivanově bývalé profesi jsme dostali tak pěkný byt. Ivan péči o Viktora nechával na mě, ale zbožňoval ho. Od kolegů nosil hračky po odrostlejších dětech, mně často kupoval květiny a různé dobroty.
Jednou v sobotu odpoledne se rozhodl, že mě naučí pořádně řídit. Měli jsme pěkné auto z druhé ruky, které jsme zatím moc nevyužívali. Ale Ivan byl přesvědčený, že když máme dítě, bylo by bezpečnější, abychom byli schopní řídit oba dva. Dojeli jsme pro babičku a pak zpátky na odlehlé parkoviště u sídliště. Babička se posadila s Viktorem na lavičku a my s Ivanem jsme si vyměnili místa.
Celé se to moc nepovedlo. Připadala jsem si, jako kdybych za volantem seděla poprvé a všechno se mi zdálo nastražené tak, aby to bylo co nejsložitější. Už po pár minutách jsem měla úplně zpocená záda. Když mi potřetí chcípnul motor, měla jsem chuť toho nechat. Teprve když jsem omylem zařadila zpátečku a málem vrazila do kluka na koloběžce, který se zničehonic odněkud vyřítil, uznal i Ivan, že to pro dnešek stačilo.
U babičky jsme k večeři dostali kuře, které přesolila, a pak jsme konečně jeli zpátky domů. V autě to vypadalo, že jenom Viktor je spokojený.
„Ivane?“
„Hm.“
Pod nosem mu začínal růst knírek. Přibyly mu vrásky a působil mnohem starším dojmem než dřív, ale jinak to byl pořád ten pohledný muž, jako když jsem ho poznala. Znovu a znovu jsem si uvědomovala, jak výjimečné mám štěstí.
„To byl den, co?“
Odfrknul si. „To byl.“
„Ale nemusel by dopadnout úplně tragicky.“
Zdvihnul obočí a krátce se na mě podíval.
„Jak to myslíš?“
Zavrtěla jsem se na sedačce, spokojená, jak ho překvapím, protože sám nejspíš zapomněl.
„Skončilo mi šestinedělí.“
Ivan se usmál. Vzal mě za ruku a já jsem se mu opřela o rameno. Čekala nás volná neděle a já jsem se nemohla dočkat.
Předchozí kapitola zde.
Autor: Jitka Králová, romantický zápisník
Foto: Jill Wellington Pexels
