Romány

Román na Mezizenami.cz: Osmdesát tři minut po půlnoci 45. kapitola – léto

Červenec 1987 

Museli jsme přejít na umělé mléko, protože Viktor už dostatečně nepřibíral. Krmit ho z lahvičky bylo jednoduché a tenkrát se na maminky naštěstí nevyvíjel takový tlak, aby za každou cenu kojily.

Umělá výživa byla v podstatě v módě, lékaři ji doporučovali pomalu víc než kojení, takže jsem nemusela mít žádné výčitky. Bylo mi celkem dobře, ale pod očima jsem měla nezdravě tmavé kruhy, padaly mi vlasy a lámaly se mi nehty, což bylo po porodu běžné, ale hlavně jsem byla opravdu hodně hubená, ačkoliv jsem jedla úplně normálně. 

Ivan mě zase zahnal k lékaři. On sám absolvoval v poslední době opět několik vyšetření a vracel se z nich dost podrážděný. Mě praktický lékař poslal na endokrinologii. Ivan hlídal v čekárně Viktora a pak si měl zajít pro další své výsledky do laboratoře. Domů jsme jeli autem a Ivan se choval divně. Když jsem večer uložila Viktora, sedla jsem si k Ivanovi na balkon a čekala. Ivan mě pohladil po ruce. 

„Co ti řekli?“ 

„Mám přijít za měsíc. Možná budu muset brát léky, vypadá to na hyperfunkci štítné žlázy.“ 

Ivan se mračil. „To není úplně dobrý, viď?“ 

„Uvidíme. A co ty, co je nového?“ 

Opřel si lokty o kolena a hlavu si položil do dlaní. Vypadal po dlouhé době unaveně a smutně. 

„Řeknu ti to později.“ 

Mlčky jsme seděli a dívali se na zapadající slunce. Ivan mě vzal za ruku a já jsem nevěděla, že tímhle dnem zase něco významného končí. 

„Spíš?“ 

Pokojem prosvítaly mdlé pouliční lampy. Byla to jedna z těch zvláštních letních nocí, kdy je člověku úzko a sladce zároveň, horko člověka uspává a zároveň mu nedá spát. 

„Nespím. Pojď ke mně.“ 

Přitiskla jsem se k Ivanovi celým tělem a vdechovala jeho vůni. 

„Miluju tě.“ 

Zavřela jsem oči. Jako kdyby to vždycky řekl poprvé. 

„Taky tě miluju.“ 

Políbil mě. Od té doby, co nekouřil, měl sladký, čistý dech. 

„Budeš mě milovat, i když budu starý a nemocný?“ 

„Vždycky.“ Pohladila jsem ho po tváři. Zdála se mi vlhká. 

„Ty pláčeš?“ 

Popotáhnul a přetočil se na záda. „Už nebudeme moct mít další děti.“ 

Zabolelo to. Ale jenom trochu. „To nevadí. Hlavní je, abychom byli všichni tři zdraví.“ 

Vzal mě za ruku. „Opravdu?“ 

„Opravdu. Počítala jsem přece s tím, že by to nešlo vůbec.“ 

I v šeru jsem viděla, že se pousmál. 

„Byl to malý zázrak, viď?“ 

„To ano.“ Otřel si tváře. 

„Jak se vůbec zjistilo, že už to nepůjde?“ 

Natáhnul se k nočnímu stolku pro sklenici s vodou, aby se napil. „Doktoři mě s tím pořád tak otravovali, že jsem se podvolil a nechal si udělat testy.“ 

Objala jsem ho a přetočila se na něj. Odhrnul mi vlasy z čela. 

„Proč jsi mi to neřekl?“ 

„Já ani nevím. Bylo mi to trapný. Není to zrovna nejdůstojnější záležitost.“ 

Usmála jsem se a položila si hlavu na jeho hrudník. 

„Máme Viktora. A co ty víš, třeba se stane další zázrak. Plodnost se někdy zase obnoví.“ 

„Řekli mi, že teď tam nemám skoro nic.“ 

„Takhle ti to řekli?“ 

Zasmál se. „No takhle úplně ne.“ 

Tu noc jsme se naposledy milovali s lehkostí. Když jsem pak usínala, napadlo mě totiž něco, co jsem si do té doby nebyla ochotná připustit. A brzy si to začal připouštět i Ivan.  

Předchozí kapitola zde

Autor: Jitka Králová, romantický zápisník

Foto: Andrea Piacquadio Pixabay


Diskuze: příspěvků