Romány

Román na Mezizenami.cz: Osmdesát tři minut po půlnoci 46. kapitola – podzim

Září 1987 

Seděla jsem v napuštěné vaně, rukama jsem si objímala kolena. Ve vodě plavalo několik mých vlasů. Na umakartové stěně se srážely kapky vody. Bolelo mě celé tělo, celé srdce, celá duše.

Ještě se nic nestalo. Ivan byl stále můj Ivan. Ale moje pohádka se schylovala ke konci. Viděla jsem na něm, že něco už není jako dřív. Hrál si s Viktorem a bral ho do náruče, ale už u toho nevypadal tak šťastně. Miloval se se mnou, ale pokaždé jsem pak cítila podivné prázdno. Přestal mluvit o svatbě. Nitky mezi námi se povolily a rozplétaly se. Věděla jsem, co je mezi námi. Moje největší chyba v životě. 

Viktor byl podobný mému tatínkovi, měl moje hnědé oči, můj nos. Neměl Ivanovy rysy, jeho rty, jeho tváře, jeho úsměv. Měl stejně jako on dlouhé řasy, ale to nemuselo znamenat nic. 

Ivan byl neplodný. Pár dnů po vyšetření si musel spočítat, že tři měsíce po ozáření musel být neplodný skoro určitě. Jak bych s ním mohla tehdy čekat dítě? Viktor nemusel být nedonošený. Mohl se narodit přesně v termínu a být prostě jenom malý. Všem se nám tak ulevilo, že je zdravý, že to vůbec nikdo neřešil. 

Možná, že někteří nechápete, že mě to nenapadlo dříve. Ale pro mě byl Viktor od počátku Ivanovo dítě. Ivan byl moje životní láska. S kým jiným bych mohla mít dítě? 

A ještě jedna věc mi celou dobu nedala pochybovat o tom, že byl Viktor Ivanův. S Romanem jsem před rokem spala jenom jednou. S Ivanem jsme se před rokem po jeho návratu z nemocnice milovali každý den. Jenomže s Romanem to bylo v červnu. Ivan se vrátil v červenci. Viktor se narodil v březnu. To je devět měsíců od června. 

Viktorovy hnědé oči mohly být Romanovy hnědé oči. Teď už jsem to začínala vidět. Byly to jeho rysy. Jeho rty. Jeho tváře. Jeho úsměv. Ozvalo se zaklepání. Zvedla jsem hlavu. Mokré vlasy jsem si shrnula z tváře.

„Ano?“ 

Ivan pootevřel dveře a nakouknul do koupelny. „Najíme se?“ 

Přikývla jsem. 

„Je ti dobře?“ Zeptal se tiše. 

Přišel k vaně a pohladil mě po zádech. Přivřela jsem oči. Bylo by to dokonalé. Chytla jsem Ivanovu ruku a snažila se zapamatovat si ten okamžik navždy.  

Předchozí kapitola zde.

Autor: Jitka Králová, romantický zápisník
Foto: Pexels


Diskuze: příspěvků