Duben 2009 Mohli jsme být tehdy s Ivanem zase spolu. Mohli jsme spolu vychovat Viktora, starat se o Ivanovu babičku, dokud nezemřela, mohli jsme společně jezdit za mými rodiči, přestěhovat se do Nového města, kde Ivan pracoval v Elektrárně.
Možná. Ivan to tak tehdy chtěl. Nestihli jsme se tehdy mockrát sejít, než mi lékaři diagnostikovali nádorové onemocnění plic. Tehdy jsem ještě nevěděla, jak bude probíhat léčba, a jak bude účinná. Kdybych tenkrát věděla, že se uzdravím, možná bych se rozhodla jinak. Ale tehdy jsem nevěřila ve šťastný konec a nechtěla jsem, aby se o mě Ivan musel starat a viděl mě umírat. Rozhodla jsem se, že to bude konec našeho příběhu. Ivan se uzdravil, já jsem onemocněla.
Byla to moje hrdost a moje slabost, ale i můj strach z další bolesti, kterou bych způsobila, co mi nedovolilo prožít ty roky s mužem, kterého jsem milovala. Ivan se tedy nedozvěděl, že jsem pak přes rok nechodila do práce, že jsem byla několikrát v nemocnici, že se Viktor musel na dlouhé týdny nastěhovat k Romanovi. A samozřejmě ani to, že jsem se nakonec uzdravila. A tak jsem zůstala sama.
V době, kdy jsem byla nemocná, zemřela Ivanova babička. Ivan pak do Hlavního města jezdil málo. Ale když začal Viktor chodit na gymnázium, vídali se spolu už zase několikrát do roka. Ivan přijížděl za svou tetou Katkou a vozil Viktorovi učebnice a další knížky pro přípravu na vysokou školu. Viktor jako kdyby inteligenci a technické nadání podědil právě po něm. Já jsem se během těch let s Ivanem nevídala. Ale ani s přibývajícími roky jsem na něj nepřestala myslet a na život bez něj jako kdybych si nikdy nezvykla.
Byla jsem kdysi šťastná a stačilo tak málo, aby to tak zůstalo. Dokonce i když jsem dostala druhou šanci, nedokázala jsem to risknout a vytrvat. Chtěla jsem zemřít sama a naši lásku si dát za pomník. A tím jsem nás oba připravila o to, co mohlo být. Několikrát jsem téměř sebrala odvahu a šla za ním. Stud a strach mi nakonec vždycky zabránily.
Z Viktora vyrostl příjemný mladý muž. Studoval jaderné inženýrství a zároveň pracoval, obojí s naprostou lehkostí a radostí, jakou kolem sebe šířil odmalička. Nezajímal se o děvčata, a to mě mrzelo. Nechtěla jsem, aby se upnul jenom na mě. Byl ještě malý, když jsem byla tak vážně nemocná, ale vždycky mi pak se vším pomáhal a čím byl starší, tím víc se o mě staral. Byla jsem šťastná, že jsem se uzdravila a nezanechala ho samotného, ale chtěla jsem, aby měl jednou i svůj život.
I první ojeté auto si pořídil hlavně proto, aby mě mohl kdykoliv kamkoliv odvézt. Auto, které jsem se nikdy nenaučila řídit. Měl rád i svého otce a svou mladší sestru Janu. Ta se později postarala o něco, za co by si zasloužila velké štěstí, ačkoliv sama měla v lásce dosud velkou smůlu. Mně zůstaly některé zdravotní problémy, a občas dokonce nastalo období, kdy jsem zase nemohla chodit do práce. Snášela jsem to těžko, pracovala jsem ráda. Neustále jsem se snažila zaměstnat své myšlenky, aby příliš často neutíkaly do minulosti. K minulosti na černobílé fotografii, pořízené před dvaadvaceti lety.
Bylo dubnové dopoledne, seděla jsem na zemi ve svém bytě, na klíně položenou jedinou naší společnou fotografii. Už mnoho let nevisela na stěně, měla jsem ji nakopírovanou a v několika provedeních uschovanou. Byl na ní život, který jsem ztratila. Nebyla jsem v životě nešťastná, ale smutná jsem bývala. Přesto jsem si v podobných okamžicích připadala téměř šťastná. Ať už to byla všechno náhoda, nebo vůle něčeho, co nás přesahuje, moje pocity byly skutečné. A nikdo mi je nevezme. Nezáleželo na tom, že byla moje bolest i moje láska oproti tomu, co se dělo ve světě každý den, nepatrná a bezvýznamná. Měla jsem právě jenom ten jeden život a prožila jsem v něm to nejlepší. Poznala jsem Ivana. Narodil se mi Viktor. Bylo to víc, než jsem si mohla přát.
A bylo tu ještě něco. Už jsem moc dobře věděla, že všechno v životě se mění. Noc se mění v den. Mraky odplouvají. Bolest pomíjí. Ale moje láska byla pořád stejná. Nikdy nebyl žádný konec. A i kdyby něco přece jen skončilo, mohlo to kdykoliv znovu začít. A tehdy, když jsem měla intenzivní pocit, že to, po čem toužím, není úplně nemožné, mi zazvonil telefon.
Předchozí kapitola zde.
Autor: Jitka Králová, romantický zápisník
Foto: Pexels
Přidejte si MeziŽenami.cz na hlavní stránku Seznam.cz.