Rodina

Rozhovor s psychoterapeutem Janem Vojtko o otevřených vztazích

Sbírání kytiček

Do kin zamířil film o lásce a vztazích ve 21. století Šťastně až na věky. Ten mapuje různé podoby vztahů a lásky v dnešním světě. Věnuje se polyamorii, otevřenému vztahu i tomu mimomanželskému. K těmto vztahům se v rozhovoru vyjádřil i psychoterapeut Jan Vojtko.

Hledají lidé dnes ve vztazích něco jiného než dřív nebo je to stále stejné?

Je to tak i tak. Něco zůstává stejné, třeba hledání pocitu jistoty, stability, zabezpečení rodiny, ale něco se mění. Před pár stoletími se lidé nebrali z lásky, ale pro to, aby zabezpečili svoji rodinu a vůbec přežili. Dnes, po více jak století, jsme si vydobyli právo vzít si někoho z lásky a nenechat do tohoto výběru „kecat” rodiče. A ještě více nově, vlivem změny sociokulturního prostředí, začínáme bohužel” očekávat od vztahů přísun konstantního štěstí a zábavy. Což kdokoliv, kdo v nějakém vztahu byl, tuší, že je utopie. Že vztahy jsou bolavé, přinášejí také mnoho nekomfortních emocí, ale díky nim a tomu, jak je spolu řešíme a necháváme se jimi dotýkat, rosteme nejen my, jako pár, ale i já jako člověk, jako osobnost.

Je monogamie dnes nedostačující koncept?

Vědy o člověku, psychologie i její odnož „vztahová psychologie” již ve 21. století odpovídá na spoustu otázek, které se týkají např. toho, že můžeme milovat víc lidí najednou a párovost je jeden z mnoha konceptů a přístupů ke vztahům a vztahovosti. Samozřejmě jsme schopni být v páru, být exkluzivní, ale z biologického hlediska nejsme monogamní bytosti. Např. sex, jako živočišný druh, máme jako komunikační prostředek, ne proto, abychom jenom plodili děti. Nicméně naše tradice a výchova má základy v křesťanské tradici, podporované ještě kulturním romantickým pojetím, které z této tradice vychází, že musíme najít jen jednoho člověka na celý život. A pokud to tak není, není to ta pravá láska. V tomto pojetí romantismu žijeme už minimálně od 19. století.

Nyní jsme v určitém bodě, kdy dochází takřka ke kulturní revoluci, a pro mě jako párového terapeuta je fascinující sledovat boje mezi těmi dvěma tábory, mezi těmi, co bojují za párovost, a druhou stranou, která přináší do života i jiné formy vztahů. A která si všimla, že je to nějaký stereotyp, od kterého se můžeme osvobodit. Teď nastává doba hledání a společnost zkouší, co lze, ať už z makrosociálního hlediska, nebo i z toho mikrosociálního hlediska, tedy z hlediska našich osobních životů. Je mi trochu líto, že je to boj a ne diskuse.

To, že jsme začali ve veřejném prostoru mluvit i o alternativních podobách vztahů, mnoho lidí (i odborníků) má pocit, že tím se teď říká, nebuďte v páru, buďte všichni poly. Ale tak to přece není a nebude. Žití v páru je pro nás, jak z psychologického hlediska, tak i sociálního, kulturního atd. stále asi nejvýhodnější a nejúčinnější. Jen si jako lidstvo rozšiřujeme obzor a v podstatě se osvobozujeme od nějakých zajetých představ, jak to má „správně“ být. Ta diskuse by mohla vést k většímu respektu.

O jakých typech vztahů tu hovoříme?

Ve veřejném prostoru se nejčastěji používá pojem polyamorie. Což znamená romantické i sexuální vztahy s více lidmi. Nebo tzv. otevřený vztah. Odborně bychom mohli a měli použít termín konsensuální nemonogamie či etická nemonogamie. Protože těch možných podob je více. Partneři se např. domluví, že vztah otevřou sexuálně, ale už ne romanticky. Nebo ho naopak otevřou romanticky, půjdou si zaflirtovat, budou se objímat s dotyčnou osobou, vodit za ruku, líbat, ale tam to skončí. Nebo spojí sexuální i romantické dohromady. Takto může vypadat nějaká z forem nemonogamie.

Můžeme mít primární vztah, který je důležitý, který si i časově kvantifikujeme. A třeba jeden týden či víkend v měsíci strávíme s jiným člověkem, kdy o tom ale všichni tři víme. Je tady jasné rozdělení na primární a sekundární vztah. To je další případ otevřeného vztahu. Pokud vztahy stavím všechny na stejnou úroveň, můžeme mluvit o polyamorii.

Nakolik jsou podobné vztahy zažité?

Nacházíme se teď opravdu v období hledání. Můžeme do alternativních podob vztahů spíše utíkat, ale ještě to zcela neumíme. Ona alternativnost totiž stojí na tom, že známe sami sebe a víme, co chceme. Stojí na sebereflexi a sebeuvědomění. Největší průšvih alternativních forem vztahů je to, že nám berou ono „zajišťování jistoty“. Protože když vstoupíte do světa alternativních vztahů, tak enormně cítíte, že nikoho nemáte jistého. Proč lidi odmítají onu alternativnost? Protože na ně křičí a nutí je k rozvoji, k neustálému ověřování toho, jak to mám. Je tam přítomna neustálá, kontinuální sebereflexe.

Dalo by se říct, že honba za osobním štěstím a onou konstantní láskou vede skrze seberozvoj? A proč nejsme nyní, tak jako dřív, ochotní zůstat i v těch vztazích, které nebyly konstantně skvělé?

Dnes je platné, že si člověka vybíráme z lásky. Dříve bylo manželství finančním kontraktem, manželstvím vše teprve začínalo. A teď to možná manželstvím končí. Učili jsme se na sebe zvyknout, byla tam vysoká míra tolerance, ale minimální či dokonce žádný respekt. My jsme se od tohoto modelu osvobodili, ale neřekli jsme k tomu „bé“. Neupravilo se školství ani výchova, neříká se dětem od školky o tom, že podob a forem vztahů je mnoho, o čem vztahovost je, že je tady nějaká emoční a sociální inteligence, která s tím přímo souvisí. A to je to, co nám chybí. My bychom rádi alternativu, ale nejsme na to připraveni. Někdo ano, kdo to zažil, např. v rodině či ve výchově, ale to jsou spíše výjimky.

Proč etická nemonogamie v lidech vzbuzuje takové emoce a zájem?

Zájem nejspíš proto, že pro mnoho lidí jsou tyto formy vztahů trendy, jsou teď moderní a chtějí to zkusit. Pro mnoho lidí to zase znamená, že konečně o tomto tématu někdo začal mluvit a rozšiřuje nám horizont možností. A proč je to tak silně emotivní? Protože ono to opravdu ničí naše jistoty. Jsme nějak vychovaní, máme určité vzorce, většinou je to heteronormativita a párovost jako prazáklad našeho sociálního matrixu. A najednou odborníci v oblasti psychologie, vztahové psychologie, sociologie a obecně v oblasti humanitních věd, říkají: „Je to konstrukt a pojďme si říct, jak to v tom světě změníme.“ A v tu chvíli je tam odpor. Alternativa se nedá vydobýt teorií, ta se musí reálně vyzkoušet. A ještě znovu již řečená poznámka. To, že o tom někdo mluví, neříká a nesděluje, že to teď má takhle být a všichni buďme alternativní. Ta debata není hodnocení a souzení, že pokud to máte párově, je to špatně a vy jste špatní. Je to „jen“ debata založená na nějakých vědeckých poznatcích a zaplaťpánbůh za to.

Je něco, co vám z dokumentu utkvělo v paměti?

Utkvěla mi reakce dcery té paní, která je milenkou. Jedna z mála věcí, které dcera ve filmu řekne je, když se režisérka zeptá, jestli je ráda, že se máma rozešla. Tam okamžitě vidíte emoční vyjádření, jinak se snažila být celý dokument neviditelná. Tady byla schopna říct: „Ano, jsem velmi ráda, zaplaťpánbůh.“ Protože ono to těm dětem taky něco dělá. Když už jsme v nějaké alternativní formě vztahu a jsme rodičem, děti nemůžeme nebrat v potaz.

Jsou alternativní formy vztahu „jen pro někoho”? A co byste poradil těm, co je chtějí zkusit?

Nejsou typy lidí, které víc inklinují k tomu či onomu. Nemám rád typologii. Člověk je člověk a mně škatulky nevyhovují, dělají mi nepořádek v práci. Každopádně jakmile začnu koketovat s těmito myšlenkami, první krok je udělat si rešerši sám v sobě, podniknout onu sebereflexi, o které jsem mluvil na začátku. Až pak se může dostavit odpověď, jestli to opravdu chci zkusit. Je dobré to otevřít i s kamarádem nebo terapeutem, nebo si o tom něco najít na odborné úrovni, a až teprve poté, kdy jsem opravdu po této prvotní fázi přesvědčený, že to chci, doporučuji s tím přijít za partnerem.

Protože i moje myšlenky a touha vyjít z monogamie ven, může být reakce na některé vztahové potřeby, které ve vztahu nemám uspokojené a může se stát, že po takovémto rozhovoru s partnerem otevřeme nějaká témata, která se mohou začít řešit, nebo hojit, nebo bude stačit se na ně jen podívat a tato moje úvaha vystoupit z páru, může vymizet. Zároveň je potřeba být si vědom toho, že partner může být překvapen, může ho to vyděsit, zranit. Musíme být připraveni na to, že to může bolet, nebo že to může být také kontraproduktivní. Ale to všechno s tím souvisí. I to je jeden z důvodů, proč tohle téma lidi nechtějí otevírat. Prostě se bojí, že to zkazí. Základem je o všem s partnerem hovořit, mluvit o svých motivacích a mluvit zcela otevřeně.

Připravil: Lukáš Vedral

Zdroj informací: Bontonfilm
Zdroj fotografií: Bontonfilm
Přidat na Seznam.cz

Přidejte si MeziŽenami.cz na hlavní stránku Seznam.cz.

Diskuze: příspěvků