Tomu se říká vzít věc za správný konec: když vnouče odmítá realizovat babiččin sen, musí se stará dáma vynasnažit, aby si ho nakonec splnila sama.
Naše babi viděla vždycky život o tón černější, než ve skutečnosti byl. Prorockou větu: „Toho já už se nedožiju!“ pronášela u všech událostí, které se měly odehrát víc než za rok. Když jsem se narodil a krátce nato měl první „předváděčku“ u svých prarodičů, plakala prý jednak dojetím a jednak nad tím, že mě jistě neuvidí vyrůstat. Co na tom, že jí tehdy bylo sotva šedesát a zdravím přímo kypěla. Jako dítě jsem byl díky upovídanosti a prý roztomilému mudrlantství miláčkem všech dospělých. Šlo mi to i ve škole.
Optimistický děda
„Takový šikulka! Škoda, že neuvidím, co z toho kluka jednou bude,“ vybavuji si ještě dnes babiččino hořekování. „Jediné vnouče! Proč ho Miluška musela mít tak pozdě?“ Pravda, maminka už nebyla z nejmladších, když jsem se narodil, ale vzhledem měla dost brzy, se opravdu nemusela trápit obavou, že mě neuvidí vyrůstat. Naštěstí měla dědu, který byl jejím přesným opakem – optimista každým coulem. Zkrátka jak se říká: babi viděla každou sklenici zpola prázdnou, zatímco děda zpola plnou. Na všem dokázal najít něco pozitivního. Pokaždé, když se ho někdo zeptal, jak se má, odpovídal po anglicku, že lepší to být nemůže.
Mařenko, nežárli!
Byl pořád dobře naladěný, nedělalo mu problémy dát se s kýmkoli do řeči, čímž babičku trochu rozčiloval. Ale lidé se s ním bavili rádi. Nehrnul na ně žádné problémy, nestěžoval si, polichotil… Nikdy jsem neviděl, že by se s babičkou hádali – ona si brblala svou, on jí v žertu odpovídal, ale láska, co je kdysi dala dohromady, byla z jejich vztahu cítit pořád, i po víc než padesáti letech. Neřekli jeden o druhém křivého slova a čas, který spolu trávili, si opravdu užívali.
Jak měl ale děda srdce široké a otevřené, nikdo si nepřipustil, že by nemuselo být zdravé. Ani on sám. Dojíždění na kardiologii bral spíš jako povyražení: „Vždycky pozoruju lidi, jak nastupují do autobusu. Každý se nejdřív rozhlédne, kde je volná dvousedačka, a tam se hrne. A teprve když žádná volná není, otráveně se k někomu nasouká. Ale proč? To já to dělám úplně opačně. Kouknu, kde sedí pěkná slečna nebo prima chlápek, a s dovolením si přisednu. Jak nám pak cesta do Plzně společně pěkně ubíhá! Popovídáme si, já se něco nového dozvím, zavzpomínám na mládí…“
„Kozle starý,“ přerušovala ho vždycky babička, „co asi těm holkám vykládáš? O vysokém tlaku? Že jedeš na vyšetření? Porovnáváte, kdo má lepšího doktora a ve které lékárně jsou levnější léky?“ – „Ale, Mařenko, nežárli, vždyť víš, že ty jsi pro mě nejkrásnější,“ nenechal se děda naštvat. „Abych se ohlížel po jiných, toho se opravdu nedožiješ, neboj!“
Mobil odmítám!
Jen jednu věc děda nemusel – techniku. S televizí už se smířil, i když jeho nejoblíbenější „seriál“ se stejně odehrával u piva v místní hospodě a dílů měl nepočítaně. Chlapi měli pořád co rozebírat. Telefon si do chalupy taky pustil, ale aby ho nosil po kapsách, to tedy ne! Mobil dostal už k sedmdesátinám, ale nekamarádil se s ním. Ležel vypnutý v šuplíku a babiččiny snahy o bezdrátovou kontrolu byly bezúspěšné. „Na co ten telefon máš?“ zlobila se téměř nepřetržitě. „Ber si ho s sebou aspoň k tomu doktorovi. Takhle ani nevím, kdy přijedeš, abych nachystala oběd!“
Srdíčko zradilo
„No vidíš, Mařenko, v tom je život právě krásný. Pořád přináší nějaká překvapení! Aspoň můžeš radostně očekávat, kdy se zjevím ve dveřích. Vždyť by to byla nuda, kdybys věděla o každém mém kroku. Jako bych na sobě měl malinkatou kameru.“ Stejně se babi rozčilovala, když u nás byla jednou na návštěvě. „Dědek bláznivá, zase mi ten mobil nebere. A to jsem mu ho sama zapnula a pohrozila, ať si ho kouká brát všude s sebou, jinak že bude mít zítra místo guláše rybu na zelenině. Když už ho ani tohle nevystraší…“ Bohužel děda nezvedal ani pevnou linku, a tak babička plánovaný nocleh u nás odmítla a ještě večer jela domů. Mobil na stole v kuchyni měl 14 nepřijatých hovorů, ale i kdyby jich bylo třikrát víc, děda by tlačítko se zeleným telefonkem nezmáčkl. Srdíčko ho zradilo na zahradě za domem.
Je to můj život!
„Ten kluk musí jednou jít na medicínu,“ prorokovala mi babička už od první třídy. „To víte, já už se toho nedožiju, ale z Lukáška bude určitě jednou doktor. Proto bych tu chtěla na světě zůstat, abych ho viděla při promoci přísahat na tu hůl a říkat: ,Spondeo ac polliceor‘. No jo, jenže…“ – „Jenže toho ty se nedožiješ, viď, babi,“ dodal jsem, napodobuje její tragický tón. Do budoucna jsem měl jiné plány, do kterých lékařská fakulta ani trochu nepasovala. Představa pitevního sálu mě děsila, tohle povolání by se asi těžko snášelo s mojí přecitlivělou povahou. Lidská těla přenechám jiným – já raději „léčil“ počítače a zkoumal taje angličtiny.
Nemohl jsem se rozhodnout, kterému oboru dát přednost. „Lukášku, nechceš si to s tou medicínou přece jen rozmyslet?“ zkoušela to ještě babča. „Mohl bys pomáhat lidem. Kdoví, třeba kdybys byl doktor, tak jsme mohli poznat, že dědovi není dobře a…“ – „Babi, co to povídáš za hlouposti,“ krotil jsem její fantazie, „za dědovu smrt nikdo nemůže a tím, že se budu trápit na medicíně, těžko něco spravím.“
Babička to do poslední chvíle nevzdávala, ale moje rozhodnutí bylo jasné: přijímačky na informační technologie a na angličtinu. Snažil jsem se nepřipouštět si, že jsem ji zklamal, už proto, že od dědovy smrti se mi vůbec nepozdávala. Ale je to přece můj život, já se musím rozhodnout, co chci dělat.
Babička studuje
„Přece nepůjdu na medicínu jen proto, abych někomu udělal radost, to je nesmysl,“ opakoval jsem si, abych se o správnosti svého rozhodnutí ujistil. Zbytečně. Pohled na babičku bez života a bez energie mě drásal. Neměla vůbec o nic zájem, už ani moc nehudrovala, jen pasivně přijímala dny, které jí život ještě přichystal. Jedinou novinkou bylo, že si ode mě nechala vnutit starší počítač a zařídit připojení k internetu. To by si to od dědy vyslechla, kdyby ji viděl, jak rozklikává ikony a zkouší se mnou nainstalovanou web kameru. Určitě by mu jeho špičkování ráda vrátila, takhle se mohla svěřit jen fotkám v rámečku na skříni. Moc bych za to nedal, že i na nich děda potají, když ho nikdo neviděl, obracel oči v sloup, když pozoroval naši kyber babičku.
A pak to na ni prasklo! Tak dlouho brouzdala na internetu po doktorských stránkách a zjišťovala, co to dědovi vlastně bylo, až se našla. Proč pročítat internetové diskuze, když může přímo ke zdroji vědění. „Tak,“ práskla nám jednoho dne o stůl indexem, „když se k tomu nemá mladý, zbude to na mě! Moje maturitní vysvědčení už je sice sotva k přečtení, ale platí. Takže mi nic nebrání jít na vysokou. Budu studovat medicínu, miláčkové!“
A jak babička řekla, tak učinila. „Vy z toho děláte vědu a mně stačilo jen podat si přihlášku a zaplatit.“ Samozřejmě nezasedla do posluchárny mezi „normální“ studenty, to by si asi připadala divně. Mezi studující Univerzity třetího věku ale zapadla dokonale. Poctivě chodila na přednášky, učila se, dělala seminárky… A nakonec si užila i „promoci“.
A já mám pokoj
Věřím, že se dočká i té mojí promoce. Našla totiž zase smysl života a dokonce začala i sama učit – dvakrát týdně chodí do klubu důchodců a vede tam kurzy s názvem Pečujeme o své zdraví. Babičkám a dědům, z nichž někteří jsou třeba i o dvacet let mladší než ona, vysvětluje, jak se správně stravovat, co cvičit, na jaké varovné příznaky dávat pozor, zkrátka jak si užívat života, dokud je jim to dáno. A hlavně, od té doby, co je naše babča „doktorkou“, mám od jejího přemlouvání, abych studoval medicínu, svatý pokoj!
Komentář odborníka
PhDr. Jana Šťastná, psycholožka, Praha
I ve vyšším věku lze žít aktivně, což dokazuje zájem seniorů o studium třetího věku, které jim pomáhá udržovat a zlepšovat si intelektuální schopnosti. Lidé, kteří navštěvují tyto univerzitní kurzy, získávají mnohé – obnovují či nově nabývají vědomosti, které pak mohou uplatnit i ve svém osobním životě – především jde o splnění přání a snů, na které dříve neměli čas, a o získání nových společenských kontaktů. Studující senioři navíc nemají pocit izolovanosti, samoty a nevyužití, prodlužují si období duševní aktivity, je to pro ně rozptýlení a relaxace. Mnozí lidé, kteří byli zvyklí desítky let pracovat,
plnit každý den spoustu pracovních i rodinných povinností, neumějí jen tak nečinně sedět doma. Zásadní změny dosavadního způsobu života, které přicházejí již po odchodu dětí z domova a následně pak po odchodu do penze, sice na jednu stranu dávají jakýsi pocit uvolnění, ale na stranu druhou vyvolávají pocity nepotřebnosti a pro psychiku jsou velkou zátěží. Je známo, že ženy tyto změny citově prožívají hůře než muži.
Vysoké školy seniorům nabízejí velké množství různých studijních oborů – v oblasti humanitní, ekonomické, stavební, přírodovědné, zdravotnické… To dokazuje, že naše společnost bere jejich zájmy s patřičnou vážností a tímto způsobem jim umožňuje dát životu smysl. Vždy je možno začít znovu, nikdy není pozdě naučit se něčemu novému, užitečnému. Podpořme tedy naše maminky, babičky, otce, dědy v jejich aktivitách a vyvarujme se zlehčování jejich rozhodnutí, protože i my na tom „vyděláme“.
Text: Jana Žáčková podle vyprávění Lukáše Šnajdra
Foto: iStock
Zdroj: Svět ženy číslo 9 / 2011. Právě na novinových stáncích.
21. 9. 2011
