Ležela jsem na boku a tiskla se ke stěně, aby měl vedle mě co nejvíc místa. Za jeho zády svítila na stole ztlumená lampa. Předměty i okolní vzduch nehybně odpočívaly spolu s námi ve ztichlém prostoru.
Chtěla jsem si tenhle okamžik zapamatovat navždycky. Klíč v zámku, nedopalek ležící na zemi vedle jeho pracovních kalhot, moje nahé rameno házející stín na dřevěné obložení. Okamžik, ve kterém se míhaly nedávné vjemy. Byly tak sladké, až skoro zraňovaly. Jeho pokožka, jeho řasy, jeho polibky, jeho doteky. Prudce jsem se nadechla, abych zahnala slzy. Oddálil se, aby se na mě mohl podívat.
„Je všechno v pořádku?“
Hladil mě na prstech pravé ruky.
„Ano, je.“
Trochu zvednul hlavu.
„To se mi nezdá, do očí se ti derou…“
„Mohla bych zítra přijít?“ Snad to neznělo příliš dětinsky.
„Proto jsi přišla? To jsi mi chtěla říct?“ Pousmál se a přitáhnul si mě znovu k sobě. Ucítila jsem vůni jeho vlasů a hluboko jí vdechla. Cítila jsem se dokonale v bezpečí. A pak to zašeptal.
„Miluju tě.“
Srdce se mi rozbušilo. Jako vždycky, když jsem uslyšela jeho jméno.
„To jsem ti přišla říct.“
„To ti nevěřím.“ Podíval se na hodiny, a ještě na chvíli mi vtisknul hlavu na rameno.
Pak přišel víkend. Myslím, že mi nikdy nevymizí z paměti. Ani na chvíli jsme neodešli z bytu. Nosil mě v náručí z koupelny k rozloženému gauči v obývacím pokoji. Připravovala jsem nám v kuchyni jídlo oblečená jenom v jeho košili a on k tomu zpíval s rádiem, dokud jsem se neprohýbala smíchy. Kouřili jsme spolu bosí na balkoně, třásli se zimou, rozhlíželi se a dohadovali se, kde ve městě bychom chtěli nejraději bydlet. Spát jsme chodili pozdě k ránu a já jsem se snažila ještě chvíli neusnout, abych se mohla dívat na jeho spící tvář.
Nemohla jsem uvěřit tomu, že se mě ještě před chvílí dotýkaly jeho rty, že mi prsty zajížděl do vlasů, že se do mě vtisknul celým tělem. Někdy do tmy zasvítily jeho oči, a to se ke mně znovu přimknul.
„Proč nespíš?“
„Přemýšlím.“
Vzal do rukou moje studené ruce. „O čem?“
„Může tohle trvat napořád?“
„Já doufám.“
„Já taky.“
„Říkal jsem ti, že tě miluju.“
„A já tebe.“
Políbil mě. Blaženě, vděčně.
„Pak není důvod, aby to netrvalo napořád.“
Povzdychla jsem si. Kéž by to byla pravda.
„Ale v pondělí musíme jít do práce.“
Rozesmál se a objal mě, abych mu mohla usnout v náručí.
Osmdesát tři minut po půlnoci předchozí kapitola
Autor: Jitka Králová, romantický zápisník
Foto: Pixabay
