Duben 1986
Ivan byl inteligentní a dobrý. Nebyl vážný ani přímo veselý, ale měl smysl pro humor. Byl pracovitý a svědomitý.
Narodil se a vystudoval v Hlavním městě. Oba rodiče zemřeli, když byl malý, vychovali ho prarodiče spolu s jejich dcerou Katkou, která se narodila jen tři roky před Ivanem. Už v prvním zaměstnání brzy patřil mezi nejschopnější a po čtyřech letech dostal možnost pracovat v elektrárně ve Městě. Bylo to krátce po smrti dědečka, takže se zdráhal nechat babičku samotnou. Navíc podobnou možnost získala i Katka, v necelých třiceti letech dostala jako jeho příbuzná nabídku práce vrchní sestry v Městské nemocnici, a oba tak společné bydlení. Babička svou dceru a vnuka milovala, a i když ti dva byli v rodině poslední, koho měla, propustila je do Města šťastná, že dosáhli tak skvělého uplatnění.
Ivan neměl mnoho přátel, bližší vztahy měl vlastně jenom s kolegy, se kterými se věčně hádal. Nemluvil ani o žádné předchozí přítelkyni. Neptala jsem se, ačkoliv mi bylo jasné, že tak pohledný a schopný muž musel být pro ženy atraktivní.
Byl to městský člověk s jasnou životní cestou, po které svědomitě stoupal, já jsem byla holka z malé vesnice, která si musela všechno prosadit a vydřít. Přesto jsem si proti němu připadala povrchní, protože já jsem se chtěla vymanit ze svého prostředí a myslela jsem na svoje budoucí blaho, zato Ivan chtěl svoje schopnosti věnovat něčemu většímu. Viděla jsem to na něm, když mě provázel koridorem, který propojoval všechny bloky elektrárny.
Byli jsme rozdílní, ale někdy mě až zamrazilo, jak podobně jsme smýšleli. Být s ním znamenalo být sama sebou a zároveň růst. Někdy jsem s obavou přemýšlela nad tím, co na mě vůbec vidí, ale když jsem si už po pár týdnech vztahu všímala, že se dokážeme dorozumívat i beze slov, pochyby se vytrácely.
Nebyl úplně vždycky vlídný. Dokázal se urazit a být pak nějakou dobu odměřený. Býval naštvaný z práce a nadával na ostatní. Ale to nikdy nedokázalo zastínit jeho láskyplné doteky a obdivná slova. Milovala jsem ho a nedovedla jsem si představit, že bych byla ještě někdy s někým jiným.
Milovala jsem důstojnost, s jakou se chystal do zaměstnání, jeho rošťácký výraz, když mi v jídelně nebo při čekání v kině špital nějaké nesmysly. Milovala jsem, jak spolehlivě řídil své auto, jak třídil naše špinavé prádlo, aby pak s obavami sledoval, jak se otáčí v pračce, jeho nejistý pohled, když se trochu ostýchal na návštěvě u mojí kamarádky.
Milovala jsem vařit mu jídlo, stlát mu postel, zapalovat mu cigaretu, milovat se s ním. Milovala jsem jeho dobrou náladu i jeho unavené oči, jeho hladké ruce, jeho mužnou vůni, jeho hebké rty, jeho hluboký hlas. Uplynul měsíc a naše krátké společné bydlení se chýlilo ke konci.
Osmdesát tři minut po půlnoci předchozí kapitola
Autor: Jitka Králová, romantický zápisník
Foto: Pixabay
