Květen 1986
Už desátý den jsem se probouzela v cizím bytě. Bylo mi hrozně. Neměla jsem nic na práci, takže jsem celé dny trávila u okna a myslela na to, jak se to všechno mohlo stát.
Umírala jsem strachem o Ivana. Byl v nemocnici, dorazili s Katkou do hlavního města jenom pár hodin po mě. Katka za ním docházela a pomáhala zdravotníkům, ale já jsem za ním nesměla. Prý to nebylo vážné, ale bála jsem se, že mě jenom uklidňuje. Nedokázala jsem věřit už ničemu. Nám všem se řeklo, že se v elektrárně nic vážného nestalo, evakuace města byla jenom pro jistotu. Ale byla to lež. Stala se katastrofa a už to věděl celý svět.
Domů se jen tak nevrátíme. Když jsem zavolala rodičům, měli strach, ale nenaléhali, abych jela raději k nim. Měli očividně málo informací, a já jsem nechtěla být tím, kdo jim řekne pravdu. A čemu mám já sama věřit, když nás ti, kterým jsme důvěřovali, takhle zradili?
Byla jsem v kuchyni, když jsem uslyšela klíč v zámku. Marie. Byla to Ivanova babička, Katčina maminka. Donesla do kuchyně tašku s nákupem a poprosila mě, abych nám uvařila čaj. Pak jsme se usadily u stolu a mlčely. Ostýchala jsem se jejích hezkých modrých očí, byla tak milá, ale já jsem se obávala, že jsem tu na obtíž.
Konečně mi odpověděla na otázku, kterou jsem se už dnes neodvažovala položit. Ptala jsem se každý den a bylo mi to hloupé.
„Uzdraví se. Nedostal tak velkou dávku. Ale stejně se musíš připravit na to, že nevypadá dobře.“
„Budu ho moct vidět?“
„Zítra. Ale je v karanténě, jeho imunita může být oslabená. Budeš muset dodržovat veškerá opatření, která ti v nemocnici nařídí.“
„Samozřejmě.“ Bylo to neuvěřitelné. Už zítra!
„Prý jsi včera zvracela. Kde jsi byla tu noc a další dva dny?“
„Doma. Mně nemůže nic být. Katka byla a je v nemocnici s ozářenými a taky jí nic není. Opravdu, nemůže mi nic být.“
„Nejhorší je, že s tímhle člověk nikdy neví. Nemůžeš být těhotná?“ Dívala se na mě Ivanovýma modrýma očima. Byl to normální, věcný pohled. Jako kdyby se mě ptala, jak jsem se dnes vyspala.
„Nemůžu. Teď mi začala perioda.“ Přikývla a šla chystat večeři.
Neřekla jsem jí, že jsem zatím zvracela každý den. A že perioda jeden den začala a druhý den hned skončila. Nemá cenu se tím zabývat. Určitě mi nic není. Čekala jsem. Byla jsem snad nervóznější než před naší první schůzkou. Nalíčila jsem se a načesala, ale vůbec na tom nezáleželo. Na hlavu jsem si musela vzít bílou látkovou čepici a na obličej roušku, takže mi byly vidět jenom oči. Ale byla jsem si jistější, když jsem každý den dělala všechno tak, jak jsem byla dosud zvyklá.
Konečně něco vrzlo na chodbě za prosklenými dveřmi, za kterými jsem stála. K oknu, které mi sahalo od hlavy k pasu, přicházeli dva lidé. Nevěděla jsem, že je to sestra, která přivádí Ivana. Poznala jsem ho, až když stál přímo za sklem. Usmál se. Byl to on. Měl úplně na krátko ostříhané vlasy, jeho tmavý knírek byl pryč. Tváře a krk měl nateklé a jeho pokožka měla červený, nezdravý odstín. Ale měl stále ty krásné modré oči. Rovný nos. Hezké rty. Byl to můj Ivan.
V ošklivém pruhovaném pyžamu, s kanylou na zmodralém zápěstí. Zvedla jsem ruku a přitiskla dlaň na sklo. Znovu se usmál se a z druhé strany přitisknul svojí. Rozbušilo se mi srdce. Abych se nerozplakala a nevylekala ho, opakovala jsem si slova jeho babičky, které byl tak podobný. Uzdraví se.
Osmdesát tři minut po půlnoci předchozí kapitola
Autor: Jitka Králová, romantický zápisník
Foto: Free Photos Pixabay
