Prosinec 1987 Anička seděla s Viktorem na našem gauči. Měla ho na klíně, držela ho za ruce a tleskala jimi jemně o sebe. Viktor se smál a odhaloval první zoubky.
Já jsem seděla na zemi a pozorovala její dva malé syny, kteří se skláněli nad barevnou stavebnicí. Anna se na mě otočila.
„Vaši už to vědí?“
Píchlo mě u srdce. Moje utrpení jako kdyby nemělo dno. Sotva jsem dýchala, přesto přicházely další návaly bolesti, které mě dokázaly ještě víc ochromit.
„Ještě ne. Řeknu jim to o Vánocích. Předpokládám, že k nim pojedu sama s Viktorem.“
Anna vypadala strašlivě smutně. „Mluvili jste vůbec o tom, co bude?“
Oči se mi zaplnily slzami. Nechápala jsem, kde se pořád berou. Zavrtěla jsem hlavou. „Od toho dne spolu nemluvíme v podstatě o ničem.“
Přikývla. Otočila Viktora čelem k sobě a políbila ho na čelo. „Ty náš drobečku. Kdybys věděl, co jsi způsobil.“
Povzdychla jsem si. Byl to tichý, roztřesený povzdech. „Jsem ráda, že ho mám. Ale ne takhle, takhle se to nemělo stát.“
Anna se zamyšleně podívala z okna. „Třeba si Ivan uvědomí, že spolu byste děti neměli. A nakonec bude rád, že máte Viktora.“
„My nemáme Viktora.“ Něco uvnitř mě drtilo na prach.
„Kdy to řekneš Romanovi? Že je to jeho syn?“
Její starší syn Jakub zvednul hlavu od stavebnice. Usmála jsem se na něj. Překvapovalo mě, že Aničce nevadí, když o tom všem mluvíme před jejími dětmi.
„Co nejdřív. Ale teď to fakt nešlo.“
Poslední týdny jsem sotva stála na nohou. Chtěla jsem se trochu vzpamatovat, než Romanovi řeknu tak zásadní věc. A Nině. Zavřela jsem oči. Další hrůza. Nekončící bolest z toho, co se stalo a hrůza z toho, co mě ještě čeká. Anna si všimla, že už zase popadám dech.
„Kluci, vezměte si to vedle.“
Děti se ještě chvíli přehrabovaly v hračkách, které si donesly, nakonec si vzaly několik autíček, a s dohadováním se odebraly do ložnice. Spustily se mi slzy. Jako kdyby to nestačilo, začala jsem škytat. Pak jsem se rozplakala naplno. Anna vstala s Viktorem ze sedačky a položila ho do ohrádky. Sedla si ke mně na zem a pevně mě objala. Sesunula jsem se jí do náruče. Držela mě tak dlouho, dokud jsem se nepřestala třást. Pak se jemně odtáhla.
„Budou čtyři.“ Podívala jsem se na hodiny nad pohovkou.
Hned vedle nich byla zarámovaná černobílá fotografie. Ivan, já a Viktor. Rychle jsem přejela pohledem zpátky na hodiny. Měla pravdu, byly skoro čtyři hodiny, Ivan měl za chvíli dorazit z práce. Zvedla jsem se a zkontrolovala Viktora. Ležel na bříšku v ohrádce, v rukou držel plastovou žabku a prohlížel si jí svýma velkýma hnědýma očima. Anna sklízela věci a já jsem se šla do koupelny trochu upravit.
To už v zámku zarachotil klíč. Jako vždycky se mi trochu zrychlil tep. Dveře se otevřely. Zarazil se, když mě uviděl stát v chodbě. Musela jsem vypadat hrozně, ostatně jako všechny poslední dny. Uplakaná, strašlivě vyčerpaná.
„Ahoj.“ Ivan jenom přikývnul.
Sám vypadal tak, že mě občas děsil. Popelavé tváře míval pořezané od holení nebo naopak několik dnů neoholené. Byl cítit kouřem, vlasy měl často nemyté několik dnů. Od toho osudného dne jsem se ho málokdy odvážila dotknout. Tentokrát jsem to nevydržela, došla k němu a když se zul a svlékal si kabát, jemně jsem ho chytila za ruku. Nestisknul mě, ale ani se neodtáhnul. Zkontrolovala jsem jeho prsteníček. Stále nosil snubní prsten. Kromě Viktora to byla ta poslední věc, která mi dodávala sílu každé ráno vstát.
Předchozí kapitola zde.
Autor: Jitka Králová, romantický zápisník
Foto: Lisa Pexels
