Tohle není konec příběhu. Ale v říjnu toho roku nastal konec mého štěstí. Až zpětně jsem si dokázala sestavit sled událostí, které nám zásadně změnily život.
Ten den jsem přišla domů z odpolední procházky s Viktorem jako vždycky. Zamkla jsem kočárek v suterénu a vyjela s Viktorem do našeho patra. Dveře od bytu byly jenom zabouchnuté, nebylo zamčeno. V chodbičce stály Ivanovy boty a taška, se kterou chodil denně do práce. Přišel domů dřív. Dveře do koupelny byly otevřené a na toaletě se svítilo.
Posadila jsem Viktora do ohrádky v obývacím pokoji a šla hledat Ivana. Cestou do ložnice jsem chtěla zhasnout na záchodě. Ivanovi se muselo udělat špatně, bylo patrné, že zvracel. Na zemi ležel zmuchlaný hadr a podlaha nebyla úplně dokonale utřená. Nechala jsem všechno tak, jak bylo, a otevřela dveře do ložnice. Ivan ležel zády ke mně oblečený na ustlané posteli.
„Ivane?“
Neodpověděl, záda se mu zdvíhala nepravidelnými nádechy. Obešla jsem postel. Měl zavřené oči. Vzala jsem ho za ruku. Na chvíli oči otevřel a pak je hned zase zavřel. Přiklekla jsem si k posteli. Přerývaně dýchal, v obličeji byl strašlivě bledý.
„Co ti je? Je ti zle?“
Znovu otevřel oči. Jeho pohled mi něco připomínal. Nemocnici. Jeho bolest a moje neštěstí. Trvalo dlouho, než promluvil.
„Čí je?“ Měl tichý, chraptivý hlas.
„Cože?“
„Čí je Viktor?“
Zasáhlo mě to nepřipravenou. Místnost jako kdyby potemněla a vzduch se stal nedýchatelným. Posadila jsem se na zem, neschopná slova. Bylo to něco jiného než mít jen tušení. Bylo už týdny mezi námi, aniž by o něm bylo třeba mluvit. Ivan mi rozuměl beze slov a moje obavy vycítil. Ale poznání, to je úplně jiný vesmír než tušení.
„Jak ses to dozvěděl?“
Neodpověděl. Zaslechla jsem Viktora. Za chvíli za ním budu muset jít. Vzala jsem Ivanovu ruku a tiskla ji.
„Ivane. Netušila jsem to.“ Nesnášela jsem, když trpěl, a teď jsem hleděla jeho bolesti přímo do očí. „Bylo to jenom jednou. Celou dobu jsem myslela na tebe. Viktor je tvoje dítě.“
Rozevřel oči. „Nebuď směšná.“ Po tvářích se mi rozkutálely slzy.
„Odpusť mi, prosím.“
Otočil se na druhou stranu. „Nikdy. Tohle nikdy.“
Seděla jsem u postele, dokud jsem nepřestala vzlykat. Pak jsem vstala a přisedla si k Ivanovi na postel. „Ivane, miluju tě.“
Zavrtěl se, aby setřásl moje ruce. „Běž pryč.“
To už začal Viktor plakat. Musela jsem jít. Když jsem nakrmila a přebalila Viktora, šla jsem do kuchyně pro kbelík, abych uklidila koupelnu a záchod. Na kuchyňské lince jsem zahlédla svazek papírů. Na horním listu bylo předtištěné jméno nemocnice. V tu chvíli jsem pochopila, proč před několika dny Ivan trval na tom, že on sám půjde s Viktorem na půlroční prohlídku. Nechal sobě i jemu udělat krevní testy. Natáhla jsem se po papírech. Třesoucíma rukama jsem obracela stránky, slova se přede mnou míhala a uskakovala mi. Až po několika minutách jsem našla to, co jsem už dávno věděla. Ivan nebyl Viktorův otec.
Předchozí kapitola zde.
Pokračování příště.
Autor: Jitka Králová, romantický zápisník
Foto: Pixabay
