Únor 1986
„To je přece samozřejmé. Jsem tvůj snoubenec. Je samozřejmé, že jsem zvaný.“
Kolikrát dnes ještě řekne, že je něco samozřejmé.
„Dobře, tak pojď. Jsem nachystaná, jdeme. “
Tak rychlý obrat zřejmě nečekal, měl připraveno ještě mnoho argumentů, proč by měl jít se mnou, ale já už jsem jenom chtěla, aby toho nechal.
„Děkuju ti. Užijeme si to, uvidíš. Když si budeš chtít s někým promluvit, samozřejmě nebudu překážet. Můžeš se bavit, jak budeš chtít.“
Přivinul se ke mně, byl navoněný a měl na sobě svoje nejlepší oblečení. To naneštěstí znamenalo zelenošedý oblek a strakatou kravatu. Snad si myslel, že ho těžko odmítnu, když mě vyzvedne takhle naparáděný. Bohužel. Bude překážet. A bude mi dělat ostudu. Navlékla jsem si kabát přes nažehlené šaty a zamkla za námi dveře. Jakmile jsme vyšli z ubytovny, znervózněla jsem. Co kdyby nás spolu někdo viděl? Nikdy dřív jsem se za něj nestyděla, ale najednou mi byla jeho přítomnost na obtíž.
Protože považoval Roman cestu taxíkem za vyhazování peněz, dorazili jsme do kulturního domu zchvácení a se zablácenými botami. Když jsem si v šatně prohlížela skvrny na zadní straně svých punčoch, popadnul mě vztek.
„Musím se jít upravit.“
Roman přikývnul a spokojeně se opřel o zeď naproti toaletám. „Pospěš si, ať nezmizí to nejlepší jídlo.“
Nablýskaná umyvadla. Krémové dlaždice. Došla jsem k poslednímu zrcadlu a podívala se na sebe. Pořád jsem to byla já. Přesto jsem se nepoznávala. Všechno, co ještě nedávno zapadalo do sebe, bylo úplně rozbourané. Začalo to ten den, kdy jsem přišla pozdě na školení. Ten den, kdy jsem ho poznala. Den, kdy jsem poznala Ivana. Tehdy poprvé mě napadlo, že není jen tak si s někým zařídit byt, vařit mu a večer si s ním lehat do jedné postele. Každý někdy zapochybuje. Ale nebyla to náhoda.
Cítila jsem to pokaždé, když jsem ho pak každé úterý ráno potkávala u autobusu. Když jsem počítala hodiny do konce směny, až spolu půjdeme pěšky domů. Měla jsem plány. A jsou pryč. Jsou jiné a je v nich někdo jiný. Otevřela jsem dveře od dámských toalet a rozhlédla se po chodbě. Do sálu se trousili lidé, Romana jsem nikde neviděla. Co zase kde provádí?
Zaujal mě stín známého pohybu u šaten. Pak jsem poznala profil, dozadu sčesané vlasy, ruce svlékající kabát. Ivan. Samozřejmě jsem doufala, že tu bude, o oslavě jsme spolu mluvili. Jen mi vždycky připadalo tak zvláštní, že ho opravdu vidím, že jsem byla překvapená. Rozbušilo se mi srdce, když se otočil. Částečně ho zakrývala nějaká žena, takže jsem nemohla vidět, jestli už viděl on mě. Znovu jsem se porozhlédla po Romanovi, ale nebyl nikde poblíž.
To už se ke mně přibližoval, světlovlasá žena se přidržovala jeho pravé paže. Dalo se předpokládat, že s někým přijde, nebylo mi to příjemné, ale přesto jsem byla zvláštně klidná. Když mě zahlédnul, usmál se a došel se svou partnerkou přímo přede mě.
„Ahoj.“
„Ahoj.“
Představil mi jí jako Katku. Příjemně se usmívala. Měla dokonalou pleť. Sotva jsme si podaly ruce, upoutal její pozornost někdo u šaten a s omluvou se od nás vzdálila. Sledovala jsem její kroky, dokud na mě nepromluvil.
„Už jsi byla vevnitř?“
Ne, teď jsem přišla.“
„Sluší ti to, Julie.“ Mé jméno vyslovil, jako kdyby mě pohladil.
„Děkuju. Tobě taky.“
„Ale prosím tě. Zatancuješ si se mnou?“
Do žil se mi vlil příval energie. „Můžeme. Ale bude to ostuda. Z tanečních jsem se ulila.“
„Na tom nezáleží.“
To už se do něj znovu zaklesla jeho partnerka a oba se se mnou rozloučili. Zamířili do sálu. Skoro se srazili s Romanem, rozčileně vybíhajícím opačným směrem. Dosupěl ke mně.
„Pospěš si. Je tam tolik dobrot. A toho pití!“
„Jak ses dostal dovnitř?“ Měla jsem znovu vztek.
„Ukázal jsem pozvánku.“
„Ta je přece moje. Měl jsi na mě počkat.“
Neochotně jsem se k němu přidala a pak čekala, až znovu podá uvaděčce pozvánku.
„To je moje partnerka.“
Zvedla jsem oči v sloup. To to začíná. Konečně jsem se usadili ke zpola obsazenému stolu, který Roman vybral. Byl pro čtyři osoby a postarší pár jsem neznala. Po úvodních frázích se Roman překotně vydal ke stolům s jídlem, rozmístěných podél celé řady oken. Na bílých ubrusech byly opravdu úžasné lahůdky, uprostřed trůnil i několikapatrový dort. Pozorovala jsem přicházející hosty a snažila se očima nehledat Ivana. Moje nervozita začínala být skoro silnější než radost z krátkého hovoru.
Co ke mně vůbec cítí? Vídáme se jednou za týden, když má ranní směnu. Ráno spolu jedeme autobusem, odpoledne jdeme pěšky do města. Na náměstí se rozloučíme a já si pak celý týden přehrávám naše rozhovory. Nevyznám se v nich.
Osmdesát tři minut po půlnoci předchozí kapitola
Autor: Jitka Králová, romantický zápisník
Foto: Pixabay
