Ten pocit se ve mně rozlil náhle. Byla jsem zase na toaletě, ze stoupajícího napětí jsem znovu utekla mezi tiché dlaždice.
Opláchla jsem si ruce a mokré dlaně si položila zezadu na krk, abych zkusila zchladit horko, které mnou prostupovalo. Najednou tu nebyl jen neklid způsobený myšlenkami na muže, který se mi líbil. V ten okamžik nebylo v okolním světě nic podstatné. Je tady blízko. Budeme spolu mluvit. A já se ho budu moct dotknout.
Když jsem se vrátila, Roman byl v družném hovoru s našimi společníky u stolu. Na velké bílé talíře nandal všelijaké laskominy a ty nanosil na stůl. Upatlanýma rukama bral do rukou sklenice, rozdával je a smál se.
Konečně začala hrát kapela. Ještě chvíli jsem vydržela u stolu a po třetí skladbě jsem Romanovi zašeptala, že si dojdu pro něco k pití. S plnou pusou se podivil a gestem obsáhl stůl.
„Máš tady od všeho trochu.“
„Vidím u baru někoho od nás, promluvím s ním. Později už by nemusel být čas. A odnesu už nějaké nádobí.“
Přikývnul a ochotně mi podával zašpiněné talířky a skleničky. Se zataženým dechem jsem obešla parket s několika tančícími páry. Sklo jsem odložila na konec pultu a zařadila se do fronty. Když jsem si mimovolně utřela ruce do hedvábné sukně šatů, zahlédla jsem periferně pohyb. Tušila jsem, že by to mohl být on, ale otočila jsem se, až když na mě promluvil.
Mlčky jsme čekali, a když se na nás dostala řada, okamžitě jsme vyprázdnili přidělené skleničky. Jeho hlas zazněl zvláštně tiše, musel si odkašlat, aby uvolnil zalehlý dech.
„Půjdeme?“ Hlavou pokývnul k parketu.
I já jsem měla v tu chvíli sevřený krk, otřela jsem si znovu zpocenou pravou ruku o látku a vložila mu jí do dlaně. Popošli jsem pár kroků, když mě druhou rukou objal kolem ramen. Až na pár mimovolných doteků na našich cestách to bylo poprvé, co jsme se dotýkali doopravdy. Připadalo mi to úplně přirozené.
Pomalu jsme se pohupovali do rytmu, podívala jsem se mu do očí. Dosud to byl jenom můj nepravděpodobný sen. Teď jsem téměř s jistotou věděla, že cítí to samé. Hudba byla pomalá, osvětlení bylo slabé. Vedl mé nejisté kroky a nenápadně kolem mě omotával své neviditelné nitky. Když jsem na chvíli odvrátila pohled, trochu víc se ke mně přitisknul.
„Jsi krásná.“
Stisk zesílil. Otočila jsem se. Tmavá mapa vlasů kolem tváře. Světle modré duhovky dokonale umístěné do bílé plochy. Rovný stín nosu na prohlubni tváře. Hebký obrys rtů, který se najednou přiblížil k mým, aby jim vtisknul svůj tvar.
V tu chvíli jsem nebyla zasnoubená, on tady nebyl s jinou ženou, neměli jsme rozdílný původ, odlišnou práci, tisíce jiných zkušeností, přátel, bolestí, plánů. V teple ploché místnosti pro jeden večer zaplněné šperky, čistými košilemi, vyčesanými vlasy a nepohodlnými botami jsme se políbili a propletli si vzájemně prsty.
Něco takového se mohlo stát i jiným dvěma lidem, na jiném místě nebo tady, někdy jindy nebo právě teď, podobné věci se stávají každou chvíli, jeden člověk přitahován jiným, když sdílí společný prostor a načasování. Mohlo to předjímat něco povrchního, pudovou mělkost pro jeden večer. Nebo to mohl být začátek něčeho, co přesáhne jeden polibek nad jiné a přimkne dva světy k sobě.
Když jme se od sebe oddálili a on zvednul ruku, aby mi dal za ucho uvolněný pramen vlasů, pocítila jsem lásku, za kterou jsem dřív považovala důvěru a spokojenost. Její probuzení mi působilo radost, ale i nevyhnutelnou bolest. A tu bolest, která následovala, když jsme se rozešli každý ke svému stolu, jsem nevnímala jinak než jako předzvěst tragédie. Jako kdybych tušila, že mě čeká ještě mnoho bolestivého, z čehož si většinu sama způsobím.
Osmdesát tři minut po půlnoci předchozí kapitola
Autor: Jitka Králová, romantický zápisník
Foto: Pixabay
