Netušila jsem, že bude obtížné ho vyhledat. Myslela jsem, že se k němu jednoduše nechám přepojit do kanceláře. Ale neznala jsem jeho příjmení a nevěděla jsem přesně kde pracuje, takže mě spojovatelka jenom odbyla.
Elektrárna měla tisíce zaměstnanců. Pak mě napadlo zeptat se přímo na místě. Obrátila jsem se na kolegyni.
„Nino, dostanu se do koridoru?“
„Jak to myslíš?“
„Potřebuju tam s někým mluvit.“
„Aha. No samozřejmě, vezmi si doklady a zeptej se služby.“
Hned jsem sáhla po kabelce.
„Počkej, neříkala jsi, že ti dneska není dobře? Co je to s tebou?“
Vyběhla jsem ven a prošla budovou k dozorně. Za sklem seděl mladší muž, trochu podobný Ivanovi. Měl stejně tmavé vlasy a tentýž moderní knírek. Byl mu podobný, ale ani bych si ho nevšimla, kdybych ho někde potkala. Ivana bych nepřehlédla, i kdyby tehdy nestál na pódiu úplně sám. Jak je to zvláštní. Vysvětlila jsem mu, že hledám inženýra Ivana, který v lednu zaskakoval na přednášce o bezpečnosti práce. Zaujalo ho to.
„To bude Ivan z trojky. Ano, určitě, dělá ve třetím bloku. Ale dneska už odešel. Mám něco vyřídit?“
Byla jsem mu vlastně už tak blízko, že mě to donutilo k úsměvu.
„Ne, děkuju, to je v pořádku.“
Otočila jsem se a zamířila zpátky. Teď už vím, kde ho hledat. Počkám tady někdy přímo na něj. Už jsem se necítila tak bezradná. Je příjemné mít plán.
Po neděli jsem nemohla jít do práce. Asi jsem se nachladila, jak jsem poslední dny postávala u studeného okna. Celý den jsem střídavě spala a probouzela se. Když jsem se odpoledne podívala z postele na hodiny, napadlo mě, že teď jsme mohli jít společně domů jako každé úterý před oslavou. Sundala jsem si z čela vlhký šátek, kterým jsem si chladila čelo a osušila si slzy, které se mi zničehonic rozkutálely po tvářích. Snažila jsem se nemyslet na to, co bude dál. Těšila jsem se do práce, ale byla to chřipka a lékař mi nařídil být ještě do konce týdne doma.
Už jsem neměla teplotu a četla jsem si, když zazvonil telefon u dveří. Došla jsem k němu a očekávala nějakou nepříjemnost na ubytovně.
„Máte dole návštěvu.“
„Kdo to je?“
„Nějaký pán, pojďte.“
„Ale já jsem nemocná, mohla byste ho pustit nahoru?“
Chvíli bylo ticho, ve kterém jsem slyšela tlukot svého splašeného srdce. Je možné, že za mnou přišel? Pak se ozvalo jakési otrávené povzdechnutí a telefon oněměl. Položila jsem sluchátko a opřela si čelo o dveře. Za chvíli jsme se vzpamatovala. Musím si aspoň vyčistit zuby. Přehodila jsem přes sebe župan, učesala se a strčila si do pusy kartáček. Za chvíli se ozvalo zaklepání. Vyplivla jsem pastu a otřela se ručníkem. Došla jsem ke dveřím a sáhla na kliku. Třásly se mi ruce, když jsem odemykala.
Byl to skutečně Ivan. Měl na sobě kabát, který nosil do práce, vlasy měl trochu vlhké a pocuchané. Zakašlala jsem, abych si uvolnila hlas.
„Ahoj, co tady děláš?“
Přešlápnul si. Zvednul ruku, ve které držel květinu zabalenou v papíře.
„Za chvíli jdu na noční. Tvoje kolegyně mi řekla, že jsi nemocná. Tak jsem se stavil.“
Něco takového by mě ve snu nenapadlo. Poodstoupila jsem.
„Pojď dál.“
Vešel a zul si boty. Zamkla jsem za námi a ukázala mu věšák na kabáty, aby si mohl odložit. Vzala jsem si od něj květiny, vybalila je z papíru a vložila do umyvadla. „Mám tu jenom jednu židli a křeslo. Když ti to nebude vadit, tak já si sednu do postele.
“ Sundala jsem si župan a přehodila ho přes židli. On si přisunul křeslo k posteli a posadil se. Sedla jsem si v posteli naproti němu.
„Děkuju za květiny. A za návštěvu.“
Usmál se.
„Prý jsi mě hledala?“
„Ano. Ale nebojíš se, že se nakazíš?“
Dívala jsem se mu přímo do očí. On pohled sklonil a vzal mi ruku do dlaní. Hladil mě a pak jí zničehonic zvednul a políbil mě do dlaně. Pak na prsty, jeden po druhém.
„Rozešla jsem se s ním.“
Přitisknul si mou ruku na tvář.
„Opravdu?“
Přikývla jsem. Pak jsem vstala a sedla si mu opatrně bokem na klín. Jednou rukou mě objal. Dlouho jsme tak seděli, až se odvážil a políbil mě na tvář. Napadlo mě, jak rychle může život odbočit úplně jiným směrem. Ještě před chvílí jsem tu byla sama a cítila se opuštěná. Snad proto jsem řekla tu pošetilou věc.
„Víš, jak se pozná, že jsi do někoho zamilovaný?“
„Jak?“
Dával mi další drobné polibky na tváře.
„Když uslyšíš jeho jméno, srdce se ti prudčeji rozbuší.“
Jednou rukou mě stále držel, tu druhou jsem mu vzala a položila si jí na hrudník. Pousmál se a nahmatal dlaní místo, kam jsem ho nasměrovala a mezi polibky na tváře začal říkat jména.
„Marek…, Saša…, David…, Igor…, Roman…“
Přitáhla jsem si ho k sobě a políbila ho. Poslední jméno jsem zašeptala já.
„Ivan.“
Nevím, komu bušilo rychleji srdce, ale když mě celou obejmul, neslyšela a necítila jsem nic jiného než jeho dech. Než odešel, neřekl ani jeden z nás už jediné slovo. Tu noc jsem spala krásně a ráno jsem se probudila zdravá.
Osmdesát tři minut po půlnoci předchozí kapitola
Autor: Jitka Králová, romantický zápisník
Foto: Pexels
