Teď spím snad ještě hůř, unavená nicneděláním, neschopná pořádně usnout. Ráno jsem vzhůru mnohem dřív, než úplně otevřu oči. Až dnes mě poprvé naráz probudila rozsvícená světla. Bude snídaně. Ještě na chvíli se otočím na druhý bok hlavou ke zdi, a snažím se vybavit si sen, který někdo tak neurvale přetrhnul. Naše prsty byly propletené. Seděli jsme na zemi na jeho rozložené bundě a dívali se do okolních zasněžených kopců. Opřela jsem se mu o rameno, on se ke mně přitisknul a políbil mě do vlasů.
„Budete vstávat?“
Pokud ho chci vidět, musím vstát. Pomalu slezu z postele a odkulhám se ke skříňce. Už mi dochází čisté oblečení. Od té doby, co můžu sama chodit, se oblékám do svých věcí. Erární košile jsou krátké a leze mi z nich zadek. A jsou šeredné. Od koupelny se pak pomalu přemisťuju k jídelně. Už od dveří ho zahlédnu. Neohrabaně si sedá ke stolu u okna. Zastavím se přede dveřmi a užívám si ten krátký čas, kdy ho mám jenom pro sebe. Není zrovna krásný. I když to se těžko posuzuje. Rozhodně je na mě trochu starý. Co na tom záleží? Připadá mi jako polobůh v tomhle podivném vězení, odkud nevím, kdy mě pustí.
Někdo do mě strčí.
„Ještě trochu ve snách, co panenko?“
Ohlédnu se po muži v klobouku, který svými žoviálními průpovídkami terorizuje denně celé oddělení. Z nějakého důvodu má pořád na hlavě slamák. Zavěsí se do mě a téměř tanečním krokem mě odvleče k nejbližšímu stolku. Galantním gestem mi odebere berle a usadí mě k lepkavému ubrusu.
„Kávu nebo čaj, slečno?“
Ošívám se na nepohodlné židli. Celé je mi to nepříjemné, protože se po nás všichni dívají. Podívám se k oknu. I on se dívá přímo na mě. I takhle na dálku je vidět, že má světlé oči. Už dlouho se neholil. A asi ani nestříhal. Dívá se na mě a najednou se usměje. Je to ta nejkrásnější věc, která se mi tady stala. Když pak s drcnutím do stolu přivrávorá můj společník a z obou hrnečků s čajem půlku obsahu rozbryndá, musím se smát s ostatními nahlas. Začíná něco úplně jiného.
Autor: Jitka Králová, romantickyzapisnik.cz
Foto: Pexels.com
