Blogy

Povídka: Zraněný

Málokdy se tady probudím najednou. Zpočátku jsem tu spala přerývaně, rušily mě neustále se otevírající dveře, pohyby zdravotních sester a samozřejmě bolesti, které se zmírnily vždycky jenom na pár hodin po injekci.

Teď spím snad ještě hůř, unavená nicneděláním, neschopná pořádně usnout. Ráno jsem vzhůru mnohem dřív, než úplně otevřu oči. Až dnes mě poprvé naráz probudila rozsvícená světla. Bude snídaně. Ještě na chvíli se otočím na druhý bok hlavou ke zdi, a snažím se vybavit si sen, který někdo tak neurvale přetrhnul. Naše prsty byly propletené. Seděli jsme na zemi na jeho rozložené bundě a dívali se do okolních zasněžených kopců. Opřela jsem se mu o rameno, on se ke mně přitisknul a políbil mě do vlasů.

Budete vstávat?“

Pokud ho chci vidět, musím vstát. Pomalu slezu z postele a odkulhám se ke skříňce. Už mi dochází čisté oblečení. Od té doby, co můžu sama chodit, se oblékám do svých věcí. Erární košile jsou krátké a leze mi z nich zadek. A jsou šeredné. Od koupelny se pak pomalu přemisťuju k jídelně. Už od dveří ho zahlédnu. Neohrabaně si sedá ke stolu u okna. Zastavím se přede dveřmi a užívám si ten krátký čas, kdy ho mám jenom pro sebe. Není zrovna krásný. I když to se těžko posuzuje. Rozhodně je na mě trochu starý. Co na tom záleží? Připadá mi jako polobůh v tomhle podivném vězení, odkud nevím, kdy mě pustí.

Někdo do mě strčí.

Ještě trochu ve snách, co panenko?“

Ohlédnu se po muži v klobouku, který svými žoviálními průpovídkami terorizuje denně celé oddělení. Z nějakého důvodu má pořád na hlavě slamák. Zavěsí se do mě a téměř tanečním krokem mě odvleče k nejbližšímu stolku. Galantním gestem mi odebere berle a usadí mě k lepkavému ubrusu.

Kávu nebo čaj, slečno?“

Ošívám se na nepohodlné židli. Celé je mi to nepříjemné, protože se po nás všichni dívají. Podívám se k oknu. I on se dívá přímo na mě. I takhle na dálku je vidět, že má světlé oči. Už dlouho se neholil. A asi ani nestříhal. Dívá se na mě a najednou se usměje. Je to ta nejkrásnější věc, která se mi tady stala. Když pak s drcnutím do stolu přivrávorá můj společník a z obou hrnečků s čajem půlku obsahu rozbryndá, musím se smát s ostatními nahlas. Začíná něco úplně jiného.

Odpoledne jsou návštěvy. Někdo z rodiny mi jednou za čas přinese čisté oblečení, něco k jídlu a ke čtení.

Většinou jsem za to krátké rozptýlení vděčná, ale dneska se nemůžu soustředit. Jestli se tu normálně čas vleče, teď mi čas do večeře připadá úplně nekonečný. Nedokážu na něj přestat myslet.

V poledne byla jídelna úplně plná a on si ke mně přisednul. Vlasy, které měl ještě ráno trochu mastné, měl umyté. Na sobě měl čisté tričko. Po jídle mi pomohl do pokoje. Na chvíli jsme byli sami. Sedla jsem si na postel a zpod dlouhé sukně se mi odhalil kus kůže, propíchaný po celé délce stehna obrovskými šrouby. Rychle jsem si přehrnula látku zpátky, ale bylo na něm poznat, že to viděl. Rozpačitě se na mě díval. Zničehonic mě vzal za ruku.

„ To se zahojí.“

Zvedla jsem hlavu. Stál nade mnou, zdravý a silný, přes paži jediný obvaz. „Tobě se to řekne. Budu mít jizvy. Nikdy už se nesvlíknu do plavek.“

Stisknul mi ruku. „To by byla škoda.“

Usmíval se na mě. I já se musela usmát.

A plastická chirurgie dneska umí zázraky.“ Zlehka mi přejížděl po noze těsně vedle konstrukce, která mi drží pohromadě celou stehenní kost.

Můžu se tam nechat rovnou vylepšit celá.“

Tak to teda nevím jak.“ Začervenala jsem se.

Konečně se můj bratr chystá odejít. Pročistil mi notebook a vynadal mi, že se tady přihlašuji do soukromé emailové adresy. Jdu ho vyprovodit ke dveřím, najednou má naspěch, ale pak se ještě otočí a rychle a neohrabaně mě sevře do náruče. Poprvé mě napadne, jaký o mě museli mít všichni strach.

Ještě chvíli po jeho odchodu stojím u dveří a dívám se na schody, po kterých odešel. Když se otočím, abych se odpajdala do jídelny, uvidím ho stát asi deset metrů ode mě. Zase se dívá přímo na mě. Ale tentokrát se neusměje.

U večeře si mě vůbec nevšímá. Dívá se buď jinam nebo skrze mě. Vůbec nechápu, co se stalo. V noci mi to dojde. To, že byl pak zdvořilý, neznamená, že ho to neodpudilo. Budu navždycky zohavená. Usínám až k ránu, polštář promáčený slzami.

Ráno je smutek pryč. Jsem vzteklá. Co si vůbec myslí? Taky by se zrovna nedostal na titulku časopisu. Já budu mít jenom ošklivou nohu. On bude hlupák do smrti.

V jídelně mě vztek přejde. Není na kom si ho vybít. Nikde ho nevidím. Když dojím, nahlédnu do sesterny. Je tady, stojí zády ke mně. Je oblečený, má na sobě zimní boty, džíny a bundu s odstřiženým rukávem. Pod tričkem se rýsuje silný obvaz. Na zemi stojí cestovní taška. Rychle vycouvám. V pokoji si lehnu na postel a snažím se myslet na to, že teď už budu mít klid. Brzy mi sundají vyčnívající šrouby a pustí mě domů. Za půl roku půjdu na druhou operaci a všechno bude jako dřív. Budu zase chodit do práce, do kina, jezdit po světě s přáteli. Ano, všechno bude jako dřív. Posadím se na posteli. V tom to právě vězí. Nechci, aby bylo všechno jako dřív.

Vstanu a jak nejrychleji to jde, vyběhnu do chodby. Akorát ho zahlédnu, jak zahýbá do dveří od oddělení, tašku drží ve zdravé ruce. Pustím se za ním. Proběhnu dveřmi a po jedné noze skáču ze schodů.

Počkej na mě!“

Na posledním schodu mi uklouzne bota. Sesunu se na zem a nohou mi projede podobná bolest jako před mnoha dny. Skoro ucítím náraz airbagu a teplou krev na spáncích.

Nestalo se ti nic?“ Klečí přede mnou. Už má zase trochu zplihlé vlasy a už by se měl vážně oholit. Přesto je to jeden z nejpřitažlivějších mužů, jaké jsem kdy viděla.

Jo, vybourala jsem se v autě.“

Myslím teď.“

Jenom si povzdychnu. „Půjdu zpátky.“

Pomáhá mi vstát. „A co jsi mi chtěla?“

Přemýšlím, jestli nemám v zubech něco od snídaně. A noha mě bolí přímo příšerně. „Chtěla jsem vědět, proč jsi se mnou přestal mluvit.“

Rozpačitě mi shrne vlasy na záda. Taky už by potřebovaly umýt. „Máš přece chlapa.“

Rozesměju se tak, až si musím dát ruku přes pusu. Nechápavě se na mě dívá. Znovu si ztěžka sednu na schod. Ohlédnu se a on si sedne vedle mě. Sundá si rozstřiženou bundu a odloží jí na zem tak, abych se na ní mohla přesunout. Vezme mě za ruku a proplete svoje prsty s mými. Díváme se z okna na zasněžené město. Opřu se o jeho zdravé rameno, on se ke mně přitiskne a políbí mě do vlasů. Trochu se odtáhnu. „Musím se osprchovat.“ Natočí se ke mně celým tělem a obejme mě opatrně oběma rukama.

Autor povídky: Jitka Králová

Zdroj informací: Jitka Králová
Zdroj fotografií: Pexels

Diskuze: příspěvků