Povídky

Vánoční příběh: zázraky se dějí

Na Štědrý večer by nikdo neměl být sám, někdy nám to však osud nadělí. A jindy si za to možná můžeme i sami. Pokud můžete něco změnit, udělejte to – ještě je čas. Navíc naděje umírá poslední.

Dnes pro vás máme příběh Elišky, 43 let, svobodná, bezdětná.

Hektická povaha

Jsem cholerik. Přiznávám. Vzletně říkávám, že jsem jen hektická. Prostě vyletím jako čertík z krabičky, prsknu jedovatou slinu. A až pak mě to mrzí. Snažím se dávat si na svoje chování pozor, ale znáte to. Snaha trvá tak hodinku, možná dvě a pak vás každodenní rytmus povinností prostě semele. A navíc, pořád něco řeším. Hlavně sebe,“ vypráví. Ale právě tahle její povaha ji seznámila s Markem. Excelentním kliďasem, kterého lákala „prskavka“ s andělskou tvářičkou.

Štěstí s ručením omezeným

Po měsíční známosti si Eliška nastěhovala Marka k sobě domů. Přesněji, do bytu, který jí přenechali prarodiče. Byl to právě Marek, který byt dával rok „do kupy“, obětoval mu většinu víkendů i dovolenou. Co by pro svou lásku neudělal. Eliška Markovi zase vyvářela a bavila ho svými historkami. Ona extrovert, on introvert, a přesto se báječně doplňovali. Tohle štěstí vydrželo další rok. Jenže.

Nic není jisté

Bylo toho na mě moc,“ říká Eliška, když pátrá po okamžiku, kdy se to všechno zašmodrchalo. Firma, ve které pracovala, měla měnit majitele. Eliška tady před dvaceti lety začínala a nedokázala si připustit, že by někdy měla dělat něco jiného. „Hrozně jsem na té práci lpěla a neviděla, neslyšela. Vždycky jsem o práci doma hodně mluvila, ale tentokrát to se mnou asi nebylo k vydržení. Nic jiného jsem posledních pár měsíců neřešila. Jen jsem očekávala, že mě Marek bude chápat. Stejně jako před měsícem, před rokem,“ vzpomíná.

Změna rolí

Hysterická scéna začala úplně nevinně, když jí Marek navrhl, že by mohli strávit Vánoce u jeho rodičů na Šumavě. „Já přitom věděla, že jak na Štědrý den, tak vůbec celé svátky budu v práci, akorát jsem to Markovi asi zapomněla říct. Strašně jsme se pohádali; tentokrát jsem to byla já, kdo mlčel, a Marek křičel. Prý že si ho nevážím, práce mi bude vždycky přednější,“ vypráví Eliška.

Pak bouchly dveře, a druhý den si jeho brácha přišel pro Markovy věci. Právě on Elišce řekl, že ji Marek chtěl požádat o ruku. O Štědrém dnu. Všechno si naplánoval, domluvil se s jejími i svými rodiči. „Kdybych nežila jen prací, asi by mi to došlo, ale to víte – když člověk vidí jen sebe a to své, ostatní přehlíží.“

Kde může být?

Eliška čekala den, dva, týden. Marek se přece musí vrátit! Jenže 23. 12. už to nevydržela a vydala se za ním na Šumavu. Jaké bylo její překvapení, když jí Markovi rodiče řekli, že syn u nich není. „Volala jsem našim, jeho nejlepšímu kamarádovi, hledala jsem ho na známých místech. Nikdo nic nevěděl. Nakonec jsem zkusila zajet do jeho práce. Přišlo mi to naprosto absurdní, věděla jsem, jak Marek ctí svátky a tradice. Ale vyplatilo se. On tam vážně byl. Představte si, i s usmaženým kaprem a salátem na stole.“

Posledních pár hodin Štědrého dne tedy nakonec strávili spolu. A přesně tak, jek Eliška předpokládala – v práci. Jen ne v té její.

Text: Věra Hájková

Přidat na Seznam.cz

Přidejte si MeziŽenami.cz na hlavní stránku Seznam.cz.

Zdroj informací: příběh čtenářky
Zdroj fotografií: Pixabay

Diskuze: příspěvků