V hlavní roli Ondreje Nepely se představí Josef Trojan. Aktivní v divadle a také na filmovém plátně. Josef se už představil po boku svého otce, herce Ivana Trojana, ve filmu režisérky Agnieszky Holland Šarlatán (2020), uvedeném na festivalu Berlinale. S Holland spolupracoval i na jejím posledním filmu Kafka (2025). Jeho pohybové nadání, jakož i schopnost rozumět emoční komplexnosti postav, které ztvárňuje, jej činí správnou volbou pro roli olympijského krasobruslaře.
Co jste o Ondrejovi Nepelovi věděl předtím, než jste si přečetl scénář?
Nic jsem nevěděl (smích). Byl jsem generací, která je už trošku mimo, ale hlavně je důležité říct, že odešel do západního Německa, takže se tu už o něm příliš nepsalo, jeho odkaz tudíž příliš dál nepokračoval. Sice je v Bratislavě je po něm pojmenovaný stadión, ale jeho příběh zůstal jakoby někde v pozadí, mnoho jsme o něm nevěděli.
A čím je pro vás zajímavý dnes?
Asi je to to, co není zajímavé jen pro moji generaci, ale pro lidi každého věku – touha být tím, kým jsme. A asi všichni se střetáváme s tím, že cesta k sebepoznání je trnitá. Takže to je pro mne osobně v příběhu Ondreje Nepely klíčové, ne pouze sportovní stránka. Asi spíše to, že chtěl být někým, ale tím někým nesměl být.
Čím je pro vás toto natáčení náročné?
Je tu více aspektů. Jsem v každém záběru tohoto filmu, takže je to vlastně mravenčí práce, aby to neustále někam směřovalo. Protože v momentě, kdybych někam uhnul, nebo bych se ztratil, divák by se mnou přestal jít. Je to velká zodpovědnost mít na bedrech takto obsahově náročnou roli.
Další věcí je, že musím mluvit slovensky, což jsem se dlouho a doufám, že i poctivě učil a snad jsem se to i naučil tak, abych nikoho neurazil. Navíc jsem se musel učit krasobruslení…
Takže těch aspektů je mnoho, ale je to hlavně náročná postava v tom, že sama o sobě vlastně není výrazná. Je však obtížné pozorovat to, co je za tím, když se člověk podívá na videozáznamy rozhovorů s Nepelou, tak nevidí jeho osobnost, nevidí nějaký excentrismus, něco, čeho by se mohl chytit. A právě to je zajímavé, sledovat to a zjišťovat, co je za tím. Na něco jsme už přišli, ale ještě stále i během natáčení odhalujeme mozaiku tohoto komplikovaného člověka.
Měl jste na slovenský jazyk i učitele?
Samozřejmě, nemohl jsem se učit sám, měl jsem učitelku Katarínu Šulajovou, která mě poctivě připravovala.
Co je na slovenštině nejtěžší?
Právě to, že je to češtině velmi podobný jazyk. Jde o ty nuance, kladete jiné důrazy na slova, mluvíte více vcelku, my Češi klademe spíše důraz na jednotlivá slova. Kromě toho máte ô, měkké koncovky, nie a tak. Jsou tam detaily, které je třeba mít neustále na paměti.
Jaká je vaše spolupráce se Zuzanou Mauréry? Na Slovensku je vnímaná jako poměrně přísná profesionálka.
Mně se s ní pracuje velmi pěkně. Je to ten typ herečky, se kterou když hrajete a vyšlete nějakou emoci, tak se vám vrátí zpět. Je to vzácné a krásné, když můžete jen tak být a máte si z čeho ty emoce nabírat. Se Zuzkou tomu tak je a vlastně vždy, když spolu hrajeme, tak se jen těším na to, co přijde, co uvidím v jejích očích, co vyšlu a co mi přijde zpět. Myslím si, že Zuzana je velmi přísná na sebe, je to velká profesionálka, ale k svému okolí je citlivá, má velmi dobrý přístup.
Jaký je váš vztah ke krasobruslení?
Já jsem se na něj díval vždy, když jsem tak náhodně přepnul program v televizi. Asi jako mnoho lidí, i mě to fascinovalo. Neměl jsem však k tomuto sportu nějaký hlubší vztah, ale teď, po několika měsících intenzivního tréninku, jsem se dostal do fáze, kdy můžu říct, že cítím míru svobody na ledě i v pohybu. A musím říct, že když se člověk naučí nějaké prvky a začne je spojovat dohromady, tak je to hezké. Je to opravdu příjemný pocit být na ledě a nechat se na něm vést.
Pokud byste měli popsat sám sebe na ledě před pár měsíci a dnes, tak jak to vypadá?
Samozřejmě, když jsem byl malý, tak jsme měli nějaké kurzy. A jelikož jsme sportovní rodina, tak jsem na tom ledě někdy byl. Ale mé bruslení nebylo nikdy nějaké extra. Popsal bych to asi jako bruslař po obrně. Ale dnes si troufám říct, že když mě kamera bere například od pasu nahoru, tak možná opravdu vypadám jako bruslař. A někdy možná i celý. Ale samozřejmě jsou to taková 3 % z toho, co musí umět profesionálové.
Jak se vám pracuje s režisérem Gregorem Valentovičem?
Skvěle! Gregor je hlavním důvodem, proč jsem do toho filmu šel. Já se producentů a režisérů, kteří mi nabízí nějakou roli, zvědavě ptám, proč to chtějí dělat, z jakého důvodu chtějí tento film natočit. Není to často, ale občas se mi stane, že ta odpověď je prázdná. Jako by jim bylo natáčení přidělené. Ale když mě asi před třemi lety oslovil Gregor, když mi nabídl scénář, tak spustil dlouhý a velmi zanícený monolog o tom, proč to chce dělat. V té chvíli jsem si uvědomil, že přesně ví, co chce udělat, a že je velmi zanícený v tom, co a proč chce snímek realizovat.
A jaká byla potom reálná spolupráce s ním?
Krásná. Gregor je velmi náročný režisér, který vás nepustí dál, dokud scéna a emoce není čistá a ryzí. Což je pro herce velmi zavazující, ale i výhodné, protože ví, že na druhé straně je někdo, kdo opravdu dokáže číst to, co vy hrajete, a je k vám velmi upřímný. Pro mne je to záruka bezpečí a vědomí, že věci dopadnou tak, jak mají.
Nepela na to, aby dosáhl toho, čeho dosáhl, musel být na sebe velmi náročný a zároveň si věřit. V čem u sebe tuto náročnost a zároveň sebedůvěru pociťujete vy?
V herectví. To, co je vidět ve finále v obraze, je jen konec pyramidy a já mám rád všechno to, co je za tím. To je to, co mám vlastně nejraději. Protože člověk si nad scénářem vysedí hodiny, skládá si mozaiku, fragmenty a scény filmu. Snaží se vytvořit si k tomu nějaký silný vnitřní postoj. V tomto jsem, myslím, velmi důsledný a asi jsem tu důslednost zdědil po tátovi. A funguje to.
Takže i já se snažím dělat práci poctivě a když ji dělám poctivě, tak mě i baví mnohem víc, než když to někdy flákám. A tím, že jsem na roli připravený nejlépe, jak umím, tak si i více věřím v tom, co před kamerou dělám. Vůbec to ovšem neznamená, že to, co dělám, musí být nutně dobré, to vůbec ne. Stále se hodně učím, ale ta prvotní emoce, se kterou přicházím na plac, je určitá sebejistota v tom, že vím, co se ten den děje, co moje postava cítí a odkud až kam směřuje.
A v čem si naopak nevěříte?
Asi zase v tom herectví. Je to taký paradox, že o sobě dokážu mít vysoké mínění, ale ve stejném okamžiku zpochybňuji všechno, co vlastně dělám. Takže tyto dvě složky se spolu perou a někdy vyhraje ta, ve kterou věřím, někdy vyhraje ta, kde si nevěřím. Všechno se točí okolo mého herectví, které je velkou součástí mého života.
Proč by diváci měli jít na tento film do kina?
Aby si osvěžili odkaz tohoto mimořádného a skvělého člověka, který zanechal podle mě nejen velké sportovní dědictví, ale i velmi krásný, i když bolestný životní příběh.
Připravila: Petr Slavík
