Marek je rázný basketbalový trenér, který se řídí pravidly a disciplínou, dokud je sám nezačne ohýbat. Neúspěch v kariéře a touha splnit sen svému synovi ho přivedou na hranici morálky i zdravého rozumu. Navenek tvrdý chlap, uvnitř otec, který se učí, že férovost neznamená jen dodržovat pravidla, ale umět uznat vlastní chybu.
Marek je chlap, který se nevzdává, ani když by možná měl. Jak jste ho vnímal vy, čím vám byl blízký?
Marek se nevzdává, to ano. On je bojovník. Pan trenér. Nemá tedy zrovna na růžích ustláno a také netrénuje tu nejvyšší basketbalovou ligu. A dávno není největším idolem pro svoji ženu a vůbec ne pro svoje děti. Mohl by mít festival frustrací a mindráků a pocitů, že k němu život nebyl spravedlivý. Mohl by mít pocit, že to nejlepší má prostě za sebou, že ho nic skvělého a vzrušujícího už nečeká a že ten život dopadl nějak jinak, než kdysi chtěl, než jak si představoval. Ale on má přesto v sobě stále tu vášeň pro sport, vášeň, která je až lehce komická.
Přesvědčený, že věci jsou přesně, právě a pouze tak, jak je vidí on. Je zabedněný, ale poučitelný. Schopný po jisté námaze k té sebereflexi dojít. Milující, ale tak, že to musíte trochu hledat v druhém plánu. Je dojemný. Ve své vážnosti je srandovní. Svoje břemena a bolesti nikomu necpe a nese je se zdviženou bradou. Za to je respektovaný. Má dobré srdce a kratší knot, pokud jde o to, zůstat klidný. A jeho hlavní motivací je udělat něco pro někoho, kdo nedostal do života ty nejlepší karty. A proto je to někdo, komu diváci budou fandit. Nebo v to doufám. Tenhle Marek je jednoznačně jedna z mých nejoblíbenějších postav, jaké jsem kdy hrál.
Je o vás známo, že si filmy a seriály vybíráte, co vás v při čtení tohoto scénáře zaujalo, proč jste kývnul právě na tento film?
Já vám řeknu, proč jsem do filmu šel. Brocko, Karásek, Žiaran, Rio plus ten příběh. Tedy s kým to budu dělat, pokud to budu dělat. A jaká ta látka je. Jestli má potenciál. Jestli je prostor a chuť na scénáři ještě pracovat. A jestli je vůle mít skvělý film. A samozřejmě jsem se těšil na Petru Polnišovou, byl jsem zvědavý na Jakuba Prachaře, se kterým jsme se příliš neznali, na pana Krobota.
Ve filmu trénujete i hráče s mentálním postižením, jeden z nich je váš filmový syn. Jaké to s ním bylo na place?
Martin Polišenský, který hraje mého syna, byl velmi odolný a statečný. Ne každá noc na natáčení byla jednoduchá, často byla kosa a chodilo se spát nad ránem. On byl však velmi zpevněný a připravený to vybojovat. Často jsem se ho ptal, jestli není unavený. Jestli mu není zima.Aa on bez sebemenší známky opotřebování vždy jen řekl: „Není, táto!“ A když jsem mu jednou v autě asi ve dvě hodiny ráno zřejmě připadal unavený, tak jak za mnou seděl, začal mne hladit po hlavě. A říkal: „To bude dobrý, táto!“ Martin je prostě dobrej!
Je to Vaše první spolupráce s Jonášem Karáskem, který je známý tím, že točí velmi vizuální filmy. Jak jste ho a jeho přístup vnímal na place?
S Jonášem jsme se střetli poprvé a pro mne to bylo výborné setkání s výborným chlapíkem. On toho opravdu hodně umí, zároveň je naprosto neokázalý, vždycky slušný, vstřícný. Je nehysterický a neúnavný. Hodně pracuje a podle toho, co jsem viděl v Riu, tak vím, že je odvážný. Jonáš Karásek je prostě skvělý muž s dobrýma očima, se kterým se budete cítit dobře. Mám ho rád.
Připravil: Petr Slavík
