Jednou jsme nahoře, jednou dole. Málokdo je v životě stoprocentně šťastný a spokojený v každém okamžiku. Jenže co dělat, když se ocitneme bez práce a tahle situace trvá delší dobu?
O ne zrovna příjemném období, které ovšem může potkat každou z nás, jsme si povídaly s psycholožkou Zdeňkou Sládečkovou.
Když ztratíme práci, ve které jsme navíc byly úspěšné, o to složitěji se s tím vyrovnáváme. Ale nějak to přece jít musí.
Takový člověk samozřejmě prožívá těžkou frustraci. Reakce na takto náročnou životní situaci jsou závislé na celkové psychické odolnosti člověka a jeho schopnosti přizpůsobovat se měnícím životním podmínkám. Naše reakce mohou mít charakter konstruktivní, kdy dotyčný jedinec využívá systematicky a vytrvale všechny své možnosti, jak svou situaci řešit i za cenu změny profesního zaměření, rekvalifikace, přijetí horších podmínek a podobně. Nebo může jít o reakci nekonstruktivní – o pasivitu či odmítání se učit něčemu jinému, než co umíte. Jak vše lépe zvládat? Vždy je třeba se nevzdávat a aktivně se snažit přežít. Sedět doma a litovat se nepomůže. Život je někdy nesmírně těžký a nelítostný. I v přírodě ale život vyhrají ti, kteří se sami přizpůsobují stávajícím podmínkám a nečekají, až se podmínky přizpůsobí jim. Bohužel, to je i naše jediná šance.
Jaké naše nálady jsou ještě normální a kdy je třeba vyhledat pomoc?
Myslím, že naše nálady jsou dobré, když jsou optimistické co do víry v nalezení řešení, odhodlané co do aktivní chuti překážky překonávat, vážné, ale nikoli plné bezmoci a beznaděje. Pokud jsme schopné v běžných denních aktivitách fungovat, je to dobré. Jakmile máme pocit, že situaci psychicky ani fyzicky nezvládáme, že nemáme energii strázním dál čelit, ani vykonávat cokoli, že jsme jen nesmírně unavení, plní strachu, úzkosti a deprese, měli bychom hledat odbornou pomoc. Ve státních zdravotnických zařízeních by ji měla nabízet psychiatrická a psychologická centra krizové intervence.
Jaký je rozdíl v tom, jak stav bez práce přijímá žena a muž?
Pro muže je tato pracovní a profesní frustrace nebezpečně těžká, protože většinou nemají jiný prostor pro pocit vlastního smyslu života. Protože jsou navíc naučeni řešit si své problémy sami, nechtějí pomoc a topí se ve svých depresích. Ženy tuhle zátěž prožívají také silně emočně, ale stále jim zbývá funkce „hospodyňky a matky, která pečuje“ o rodinu, domácnost, manžela, vnoučata.
Je dobré dělat aspoň něco, než-li nic – neboli přijmout třeba i neplacenou práci, výpomoc, nebo pomoc charitě?
Myslím, že prací se člověk nikdy nemůže degradovat, vzpomeňte na disidentskou intelektuální špičku v kotelnách za totality. Žádná práce není ani špinavá, ani degradující. Někdy je třeba zkrátka jen přežít. To na odbornosti nikomu ještě neubralo.
Jenže jak přistupovat k tomu, když kamarádky ani známé se „neosvědčily“, když posíláme životopisy na všechny světové strany a výsledkem je to, že nás ani nepozvou na pohovor? Jak nepropadnout beznaději?
Zkrátka zatnout zuby. Je to vždy naše volba, když něco vzdáme. Vytrvalost je jediná cesta k tomu, že se řešení nakonec najde. Je třeba trvat na přesvědčení, že nepřízeň osudu je dočasná a že se vše v dobré obrátí. Když se vzdáte a propadnete se na psychické dno, těžko se odsud budete dostávat. Je lépe držet si svou psychiku v dobré, pozitivní kondici, i když je to někdy nesmírně těžké.
Co tedy dělat, když se dlouhodobě ocitneme bez práce?
Myslím, že to vyplývá z mých předchozích slov. Ať se nám to líbí nebo ne, je třeba aktivně hledat řešení do chvíle, než se najde. Je třeba přežít a tak je lépe se udržovat v psychické i fyzické kondici, zkrátka být připravená na další šanci. Vše ostatní nás obere o síly, energii a naději.
Připravila: Věra Hájková
