Kristýna Trpková je známá především svou úspěšnou detektivní trilogií zahrnující tituly Stvůra, Vesnice a Vetřelec. Za debutový román Stvůra obdržela v roce 2021 Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivku roku.
Stala se tak nejmladší držitelkou tohoto ocenění. Nikdy prý neplánovala psát knihy, pustila se do toho až před narozením třetího dítěte – a je velice úspěšná. Právě teď jí vyšel titul Šmírák, který vám v rozhovoru sama představuje.
Prý jste vždy ráda četla detektivky a často jste v nich nacházela chyby. Jaké třeba?
To bylo různé. Stává se, že v některých knihách (samozřejmě to platí i o filmech a seriálech), nesedí třeba časová posloupnost.
Pamatujete si na některou z knih, která vás buď zaujala – nebo naopak zklamala?
Knih, které mě zaujaly, je nespočet. Poslední například mnou redigovaná Omluva nestačí od Jane Bailey. Tituly, které se mi nelíbily, z hlavy jednoduše vypouštím.
Co bylo impulsem k tomu začít psát? Byla jste přesvědčena, že knížku vydáte – nebo jste byla smířená případně i se „šuplíkem“?
Já se primárně potřebovala rozptýlit na mateřské. A to, jestli z toho něco bude nebo nebude, jsem popravdě příliš neřešila. I proto, když knihu posléze v nakladatelství přijali, byl pro mě úspěch spíš šok. Upřímně ještě dnes se musím ujišťovat, jestli se mi to jenom nezdá.
Když jste nabídla k vydání první knížku, Stvůru, jaké jste očekávala reakce? Nebála jste se jich?
Čekala jsem drsné recenze, proto když naopak chodila samá milá slova a chvála, vstřebávala jsem to zpočátku těžko. Úspěch u čtenářů ve mně podvědomě vyvolával pocit zodpovědnosti, že do budoucna musím držet nastavenou laťku a nesmím své fanoušky zklamat.
Když píšete, žijete se svými postavami? Vidíte se v některé z nich?
Moje postavy bývají často takový mix – zčásti jednají v určitých situacích stejně, jako by jednala já. Jindy je nechávám udělat naprostý opak toho, jak bych se zachovala a čekám, kam je jejich rozhodnutí dovede.
Kde hledáte náměty? Přece jenom už bylo všechno napsáno.
Máte pravdu, že přijít s něčím stoprocentně originálním v dnešní době nelze. Ale stejně jako u receptů s kuchařek se pořád mnoho námětů dá vylepšovat a neotřele kombinovat. A o to se snažím a myslím, že dle ohlasů čtenářů se mi to docela daří. Inspiraci nacházím nejčastěji ve vlastním životě, v rodině.
Uměla byste napsat – nebo jste o tom někdy uvažovala – záhadu zamčeného pokoje?
Prozradím vám, že takovou knihu jsem dopsala loni v září! Nicméně kvůli šuplíkovkám, které čekají před ní, spatří světlo světa nejspíš až za několik let. Zajímavé ale je, že původně mou první záhadou zamčeného pokoje měla být moje letošní novinka Šmírák. Nakonec z toho ale sešlo, protože poté, co jsem Eduarda, hlavní postavu, poznala hlouběji, došlo mi, že si zaslouží svůj příběh vylepšit.
Jak a kdy vůbec může maminka tří dětí psát? Umíte tvořit po kouskách nebo naopak potřebujete delší časový úsek a soustředění?
Psaní je proces a v mém případě platí, že se neustále vyvíjím. Zpočátku pro mě fungovalo se do příběhů ponořit a vysypat je ze sebe na jeden zátah za poměrně krátkou dobu. Dnes, když jsou děti větší, náročnější, už odpoledne nespí, mi naopak pomohlo přizpůsobit se jejich režimu, věnovat se psaní jednou až dvakrát do týdne a mezitím zápletky nechat uležet. Je to vývoj jako se vším a věřím, že za pár let mi třeba zas bude vyhovovat jiný postup. Důležité je být v pohodě s tím, co nám naše možnosti nabízí právě tady a teď. Samozřejmě bych si přála mít na práci více času, ale jakmile jsem přijala, že lepší to nebude, hrozně se mi ulevilo a psaní začalo jít téměř samo.
Proč jsou vůbec detektivky čtenáři tak moc vyhledávané, co myslíte?
Já si popravdě myslím, že naopak dnešní čtenáři jsou detektivkami kapku přehlcení. A začínají se pomalu poohlížet po jiných žánrech. Domnívám se ale, že nejvíc detektivky táhnou kvůli napětí a všemu tajemnému, co nabízí.
Poslední vaší knihou je Šmírák, který poněkud vybočuje z řady. Jakými slovy byste mě nalákala na jeho přečtení?
Ve Šmírákovi se odehrává napínavý příběh okolo trávení psů. Hlavní hrdina knihy, dvaašedesátiletý Eduard, který sám je hrdým páníčkem pudla Akima, navíc záhy zjistí, že se někdo potlouká kolem jeho domu a sleduje ho. A ačkoli i toto téma tu zde jistě už mnohokrát bylo, myslím, že se mi podařilo obohatit knihu o zápletku, která v žádné kriminálce ještě nebyla. A konec knihy čtenáře jistě překvapí.
Připravila: Šárka Schmidtová
