Po dobrodružství na ostrově Roatán jsme si už dávali velký pozor, abychom auta vraceli s dostatečnou časovou rezervou. Na každý další výlet jsme se náležitě připravili a věřili, že zbytek našich dovolenkových dnů se odehraje v pohodě a relativním klidu.
Celkem se nám to i dařilo, až na jedno nedobrovolné rozdělení členů výpravy na ostrově Cozumel, zadřeném písku (nejenom) v plavkách cestou z Costa Maya, bizarní předání rezervovaného auta v Belize a zamilovaného Mexičana (do naší Marušky) tamtéž.
Mimořádné bylo i zjištění, že zdaleka nejen my Češi se občas v cizině chováme jako nevycválaní sedláci. Ve finále byli totiž naši spolustolovníci z Bruntálu o moc příjemnější společnost než kupříkladu jedna protivná skupina postarších Francouzů, co se ve frontě k celnímu odbavení na zpáteční cestě zalykali moučkovým cukrem z kradených koblih. A to i přes poměrně srozumitelný zákaz jakékoli konzumace s výjimkou kojeneckého mléka.
Cozumel je úchvatný
Jde o třetí největší ostrov v Karibském moři a v překladu z mayštiny znamená ‚Ostrov vlaštovek‘. Ty jsme tam nijak zvlášť nepozorovali, ačkoli s pozorováním nepřímo souvisela jedna ze zásadnějších příhod toho dne.
Mým velkým koníčkem – krom psaní – je i fotografie. Fotím ráda, hodně a (téměř) všude. Ať už jde o ‚klasický‘ foťák, anebo mobil. Ten vždycky vybírám zásadně dle kvality fotoaparátu, a protože mám celkem solidní spotřebu, vybírám poměrně často.
Mou rodinu to už slušně obtěžuje
Společné vycházky se většinou odehrávají podle stejného scénáře. Dvacet kroků, dvacet snímků a dlouhá pauza. Deset kroků, patnáct snímků a ještě delší pauza. Pět kroků, deset fotek a žádná pauza. Rodina mne rezignovaně opouští a já je během procházky – s větším či menším úspěchem – doháním.
Jde-li o známé prostředí, nemám s tím většinou problém. Nacházíme-li se v cizím městě, ale stále na území České republiky, budiž. Jsme-li však daleko za hranicemi naší domoviny, já navíc bez peněz, dokladů, lodní ‚vstupenky‘ a fungujícího telefonu (dobrý byl pouze na ty obrázky), situace se rázem dočista změní.
Jak už to mívám ve zvyku, trochu jsem se zapomněla u rozkvetlého keře, protože jsem na jednom z nádherných narůžovělých květů zahlédla pestrobarevného motýla. Pořád se, neřád, nechtěl v klidu usadit a já se zase nechtěla vzdát naděje na výjimečnou fotku.
Doufala jsem však příliš dlouho, a když jsem konečně usoudila, že místní motýli jsou nejspíš nevyfotitelní, zjistila jsem, že se na zcela neznámém místě nacházím úplně sama. Přesněji řečeno sama bez rodiny a přátel; ostatních turistů a místních obyvatel se v okolí mého otálení nacházelo poměrně dost.
Co teď?!
Můj mobilní operátor bohužel nezajistil možnost volání na zaoceánském ostrově a já vůbec netušila, kudy se vydat. Ostatní mne zjevně nepostrádali a dost možná zatím ani netušili, že s nimi nedržím krok.
Zkrátím to…
Opravdu nevím, co zapříčinilo skutečnost, že jsme se během následující hodiny několikrát minuli, a přestože jsme se MUSELI potkávat na jediném chodníku, neviděli jsme se. Dodnes nechápu, co se ten den dělo. Dokonce jsem ochotná přijmout i poněkud kontroverzní vysvětlení mé dcery, že jsme se nejspíš dostali do časové díry.
Nakonec jsme se našli a – jako už tradičně – spěchali k místu, kde jsme si měli převzít další z řady rezervovaných vozů.
Při předávání auta došlo k opravdu zvláštní situaci
Člověk, který nás na dohodnutém místě vyzvedával – a přijel ‚naším‘ budoucím autem, manželovi předal klíče, nasedl na sedadlo spolujezdce a pokynul, ať vyrazí.
Manžel se mírně zdráhal a popravdě nechápal, proč. Snad zkouška řidičských dovedností?
Měli jsme přejet částí města ke kanceláři autopůjčovny a vyplnit smlouvu o zapůjčení vozu.
Nakonec z mladého Mexičana vypadlo, že dosud není majitelem řidičského oprávnění, proto nám auto ‚jen‘ přivezl. Ke kanceláři už prý musíme řídit sami.
O naší karibské dovolené bych mohla psát ještě dlouho
Byla netradiční, veselá i vzrušující. Místy strašidelná, jindy až komicky bizarní. Ale byla naše a to se počítá!
A jako ve většině životních situací a lidských příběhů, i tady platí staré známé ‚konec dobrý, všechno dobré…‘
Lea Raif
Foto: soukromý archiv
